Povinně stanovený podíl českých potravin by porušil základní zásady EU

Ačkoli se někomu může zdát na první pohled záměr zákonem stanovit závazný podíl českých potravin v českých maloobchodech jako opatření ve prospěch českého spotřebitele, a tak je to také často prezentováno, skutečným výsledkem by byl pravý opak. K tomu je třeba ale ještě také přidat riziko sankcí, ba i možného vyloučení z Evropské unie. Uvedený záměr je totiž v naprostém rozporu se základními principy EU, což je volný pohyb osob, kapitálu, a zboží, i toho zemědělského a potravinářského.

Je přitom naprostým mýtem, že také jiné země EU stanovují nebo chtějí stanovit na svém vlastním trhu závazný podíl „svých“ potravin. Není tomu tak nikde, a rozhodně ne nikde plošně a prostřednictvím rozhodnutí státu, a nepochybně tomu nebude ani ve Francii, jejímž příkladem se ohání ministr zemědělství v demisi Jiří Milek. Jednak je Francie nejvíce protekcionistickým státem EU a ani náhodou v tomto směru nepředstavuje postoj EU, jednak byl francouzský záměr vysloven jako teze v širší souvislosti s obecnou ochranou spotřebitele, a jednak jí (údajně) vyslovil francouzský ministr zemědělství, který ani nereprezentuje názor celé své vlády. A svým způsobem kdo ví, jak to bylo, protože příkladů záměrného posouvání významů nějakých sdělení způsobem, aby to vyhovovalo záměru interpreta (zde ministra zemědělství), je (nejen) v našem zemědělství nekonečné množství.

Jiná věc je, že spotřebitelé z některých zemí EU skutečně nacházejí na pultech obchodů vyšší podíl národní produkce, než je tomu v ČR. To je však dáno jednak tím, že většina občanů většiny členských států jsou mnohem větší patrioti než občané naší země, také ale tím, že značnou část nabídky potravin v nich tvoří regionální a lokální produkty. To je dáno buď možnostmi trhu (třeba v Německu, kde mnohonásobně větší trh uživí více menších a středně velkých výrobců potravin), nebo národní legislativou, která si neprůmyslových producentů potravin váží a pomáhá jim. Kromě toho existuje v evropském zahraničí daleko širší spektrum menších nebo specializovaných maloobchodů, které jsou přirozeně hlavními partnery menších a středních (a většinou lokálních) výrobců potravin.

Zpět ale k povinnému podílu těch našich v našich maloobchodech. Kdyby se tak skutečně stalo, logicky by došlo k několika, a to okamžitým důsledkům. Tím prvním by bylo zdražení potravin, neboť by ubyla zahraniční konkurence, přičemž zahraniční potraviny se k nám dovážejí zejména proto, že jsou levnější. Vzhledem k tomu, že by náš zpracovatelský průmysl (potravinářství) nebyl schopen plně krýt ve všech oblastech spotřebitelskou poptávku, staly by se některé potraviny nedostatkovými, ba nedostupnými, což by ještě dále ceny potravin zvýšilo. Omezení dovozu (neboť k tomu by při závazně stanoveném podílu tuzemských potravin muselo dojít) by také znamenalo zúžení nabídky potravin oproti současnému stavu a administrativní vynucení změn jídelníčků a stravovacích návyků.

Ze strany EU by přitom nepochybně přišly výrazné sankce, které by zaplatili daňoví poplatníci. Zároveň by nastala zcela jistě odvetná opatření, která by se zřejmě týkala zákazu dovozů našich potravin do EU. Vzhledem k tomu, že kromě importu ze zahraničí roste také export našich potravin do zahraničí, zejména EU, přišli by naši potravináři o nezanedbatelný odbyt své produkce. A je otázka, zdali by dokázali tento propad vyššími dodávkami na svůj vlastní trh kompenzovat - pravděpodobně ale ne. Nakonec ale to hlavní, tedy pravidla fungování obchodu mezi zeměmi EU. Fatální porušení těchto zásad, a k tomu by stanovení povinného podílu českých potravin v obchodech reálně vedlo, by skutečně mohlo vyústit k opuštění EU, čímž by například naši zemědělci přišli o desítky miliard korun ročně prostřednictvím evropských dotací. To by byla trochu velká daň za zvýšenou povinnou konzumaci našich potravin od tuzemských potravinářů.

Petr Havel