Proč o kůrovci dnes mluví nejen odborníci, ale i politici?

Tak jsem začal rozhovor s Janem Votavou, lesníkem, zemědělcem, jedním ze zakladatelů Asociace soukromého zemědělství ČR, který byl také několik volebních období jejím místopředsedou. Usmál se a odpověděl, že „lýkožrout smrkový, latinsky Ips typographus neboli kůrovec, působil kalamity i dříve, ale dnešní ohromné problémy nastaly poměrně nedávno a týkají se celé republiky. A to je vnímáno i jako problém politický. Vše začalo přesně v roce 1992, kdy několik pracovníků z ministerstva zemědělství prosadilo restrukturalizaci Státních lesů.“

V čem tato restrukturalizace spočívala?

Dříve existovaly lesní závody, pod ně spadala polesí s fořty a hajnými, kteří se starali o les odborně a zajišťovali potřebné lesní práce, tj. těžbu, výsadbu a také okamžitou likvidaci kůrovcem napadených stromů, které byly na místě loupány, lidí na práci bylo dost. Ne, že by před léty kůrovcové kalamity nebyly, ale systém obhospodařování lesů umožňoval zasahovat včas.

Ministerskými „odborníky“ navržená a uskutečněná restrukturalizace spočívala a spočívá v tom, že vznikl státní podnik Lesy České republiky (LČR), který vše řídí odborně, a akciové společnosti, které zajišťují práce v lesích. Pro laika to vypadá jako rozumná myšlenka, ale praxe?

Když se v roce 1992 konalo v Praze na Staroměstském náměstí veřejné slyšení k návrhu této restrukturalizace, dovolil jsem si vzít mikrofon a vystoupit s tím, že jsme již zažili rozdělení lesů na Těžební a Pěstební a brzo jsme viděli, k čemu to vedlo. Ke vzniku nepřátelství mezi bývalými kolegy a ke korupci, a že nyní hrozí to samé. A za 26 let, bohužel, došlo na má slova.

Vznikl neschopný moloch s povinností vyhlašovat výběrová řízení na zakázky v těžbě dřeva. To je jednou z hlavních příčin kalamitního šíření kůrovce a nezvládnutí jeho gradace v lesích LČR a v lesích obcí a měst. U soukromých vlastníků lesů a lesních družstev taková povinnost neexistuje. I v jejich lesích se kůrovec vyskytuje, ale včasnými zásahy se daří s ním účinně bojovat a nedochází ke vzniku rozsáhlých holosečí.

V čem spočívá tak rychlý rozvoj kůrovce, že způsobí až kalamitní situaci?

Od dubna či května, podle počasí, se kůrovec rojí každých deset týdnů. Po přezimování v kůře sameček vyletí a vyvrtá snubní komůrku. Vylučuje feromon atraktivní pro samičky. Oplodněná samička naklade 60 - 70 vajíček a proces začíná. Jde-li o jednoho dva brouky, nic se neděje, zejména je-li dostatek vláhy, to má strom dostatek mízy a dokáže se bránit, slabé napadení zalepí. Horší to ale je, když je sucho.

Takže i tyto problémy souvisí s nedostatkem vody v krajině?

Ano. Je-li sucho a teplo, jsou na tom povrchově kořenící smrky špatně. Čím je tepleji, tím se zrychluje vývoj další generace brouků, takže netrvá deset, ale jen osm týdnů, a do září zde máme tři až čtyři pokolení. Ta čtvrtá generace pak přezimuje pod kůrou, ani o ní nevíme, a na jaře vylétne. Nedostatek vody způsobuje zavadání stromu a ten se stane atraktivním pro nálet kůrovce. V opačném případě, je-li dostatek vláhy, proudí voda lýkem do koruny a nalétlé brouky i vylíhlé larvy doslova utopí.

O jakém množství napadených stromů v ČR hovoříme?

Odhaduje se, že v celé republice je dnes napadeno zhruba 18 milionů metrů krych­lových, jak se říká kubíků, kůrovcového dřeva. Nestačí se zpracovávat. A když si uvědomíme, že z jednoho vylétnutého stromu vzniknou další čtyři napadené, lze jednoduše dovodit, že kdyby zů­stalo dejme tomu jen šest milionů kubíků nezpracovaných, bude to příští rok již 24 milionů kubíků.

To je katastrofa. Existuje nějaká šance, nějaká naděje?

Kdyby byla tuhá zima a vlhké jaro, aby čerstvě napadené stromy měly šanci invazi larev „zalepit“. Naděje umírá poslední. Doufám, že se konečně někdo probudí, zruší nesmyslnou povinnost vyhlašovat veřejné zakázky na likvidaci kůrovcových stromů a vrátí systém hospodaření ve státních lesích zpět lesníkům.

Zatím jsme hovořili o státních lesích, a ukazuje se, že státní vlastnictví v podstatě znamená nepružnost. Jak jsou na tom soukromí vlastníci, restituenti?

O nepružnost se skutečně jedná. I ve státních lesích by se dalo dobře hospodařit, ale to předpokládá vrátit se k osvědčenému a stovkami let prověřenému systému hospodaření, kdy lesní správce a jeho personál jsou zodpovědní za stav lesa. K tomu musí mít lesní správce dostatek techniky, pracovníků, mzdových a ostatních finančních prostředků. Musí se řídit Zákonem o lesích, ale nesmí mu být bráněno nesmyslnými omezeními při ochraně lesa. Domnívám se, že návrat ke stavu před restrukturalizací již není možný, a proto je to tím složitější.

Soukromí vlastníci mohou postupovat při likvidaci napadených stromů operativně, rychle, nejsou svázáni povinností vypisovat výběrová řízení. Nad 50 hektarů musejí mít odborného hospodáře, kterého si sami musejí platit, a ten by měl les sledovat, navrhovat řešení a vlastníka na nebezpečí kůrovce upozornit a těžbu vyznačit. Problém je s menšími vlastníky, pod 50 hektarů, zde odborného hospodáře jmenuje stát, ten také navrhuje, upozorňuje, ale zodpovědnost nemá. A největší problém je u malých lesů, kolem jednoho, dvou hektarů, které získali v restituci lidé, kteří ani v místě nebydlí a o konkrétní situaci nic nevědí. Velkým problémem soukromých vlastníků lesů je i ekonomická situace, kdy cena kůrovcového dřeva sotva pokryje náklady na jeho zpracování a nezbývá již na znovuzalesnění a ostatní pěstební práce. Současný Zákon o lesích nařizuje vlastníkovi zalesnit vzniklou holinu do dvou let. Při značném rozsahu kůrovcových těžeb vzniknou rozsáhlé holiny, na které nebude ani dostatek sazenic. Vidím jako správné novelizovat Zákon o lesích a prodloužit dobu zalesnění. Navrhovaná doba deset let se mi však zdá extrémně dlouhá. Nezalesněná, holá plocha znamená další vysušování, erozi a znehodnocení půdy. I v sousedních zemích, Německu a Rakousku, mají napadené lesy kůrovcem, ale dokážou situaci zvládnout a udržet lýkožrouta v přijatelných mezích. Mít les, to je velká zodpovědnost. Je smutné, že dnes máme na všechno ohromnou techniku, ale zvládat kalamitu se nedaří. Dříve, a já si to ještě pamatuji, se všechny vytěžené a napadené kmeny ručně odkorňovaly. Dnes leží vytěžené dřevo v kůře měsíc i déle v lese a kůrovec se zdárně množí.

To je výstižný popis situace, ale co z ní vyvodit?

Říká se, že k současné kalamitě přispívají nevhodně vysazované smrkové monokultury, začínající změna klimatu, tj. zvýšení průměrné teploty a menší množství srážek, a samozřejmě přemnožení lýkožrouta smrkového neboli kůrovce. Je to pravda. Ale zásadně k tomu přispěl naprosto nevhodný systém lesního hospodaření ve státních lesích zavedený po roce 1992, který jen práce řídí, ale neprovádí.

Na nevhodně vysazované smrkové monokultury se nemůžeme vymlouvat. Většina současných smrkových porostů ve věku 80 -100 let byla zakládána v době po větrných, mniškových a kůrovcových kalamitách. Nedostatek sazenic různých dřevin v té době způsobil zalesňování pouze smrkem. Velkoplošné holiny se urychleně zalesňovaly také proto, aby se zabránilo výparu vody a zabuřenění ploch. Vznikaly tak rozsáhlé plochy stejnorodých a stejnověkých smrkových porostů, tedy monokultur. V současné době jsou tyto porosty tzv. zralé a byly by mýceny i bez změny klimatu a bez kůrovcové kalamity. Po zpracování současné kalamity opět vzniknou rozsáhlé holiny, po jejichž zalesnění opět vzniknou stejnověké, výškově nerozvrstvené porosty. A zvýšení průměrné teploty a nižší srážky? Ty mají přímý dopad na mělkokořenící dřeviny, jako je smrk, ale podobně trpí suchem a napadením škůdci i borovice, buk a jiné dřeviny, které si pro vodu dokážou sáhnout hlouběji než smrk. Bude-li změna klimatu pokračovat, bude se nedostatek vody projevovat i u dnes tolik prosazovaných listnáčů.

Změna druhové skladby je žádoucí. Dosavadní praxe výsadby tzv. melioračních a zpevňujících dřevin na 25-30 % plochy již s ní počítá a je třeba dbát na její pestrost s ohledem na stanoviště. Ale pozor, zalesněním současných holin vzniknou opět stejnověké porosty, které budou mít svoje škůdce. Avšak při různé druhové skladbě dřevin může dojít ke zničení pouze části porostu. Přeměna lesů na druhově, věkově i výškově rozvrstvené není otázkou deseti let, ale minimálně dvou století.

Co si tedy počít, vidíte nějaké řešení? 

My, zemědělci a lesníci jsme přesvědčeni, že nejlepší a nejlevnější způsob je udržet vodu v krajině, udržet ji v půdě. Na polích i v lesích je v půdě zásadní nedostatek humusu. Změnou druhové skladby v lesích, zvýšením podílu listnáčů, dojde k rozrušení surového humusu vzniklého z opadu jehličí a zlepší se struktura půdy, která bude schopna na sebe vodu navázat. Podstatně horší situace je na polních pozemcích, kde s nízkými stavy skotu souvisí nedostatek chlévské mrvy a zelené hnojení, pokud se vůbec provádí, samo strukturu půdy nezlepší. Zarážející však je to, že nikdo z ministerstva zemědělství, vlády, ani z pracovníků LČR nepřijde s požadavkem zrušit vyhlašování veřejných zakázek v případě zpracování stromů napadených kůrovcem. To je totiž mimořádná situace, a je třeba ji co nejrychleji řešit.

„Pokud jde o kůrovce, dovolím si shrnout několik zásad,“ říká Jan Votava:

V lesním porostu nesmí být ponecháno neodkorněné dřevo, ani odpadové.

Soustavně monitorovat výskyt kůrovce.

Pro kontrolu výskytu kůrovce pokládat a kontrolovat lapáky.

V případě zvýšeného výskytu zřizovat otrávené lapáky.

Vyhledávat napadené stromy, ty urychleně zpracovat a z lesa odvézt, nebo chemicky ošetřit insekticidem.

V případě zpracování kůrovcem napadených stromů zrušit povinnost vypisovat (vyhlašovat) výběrové řízení, neboť hrozí nebezpečí z prodlení.

Již se ale možná trochu zablýsklo na lepší časy…

Ano, přece jen snad dojde k nějakému zlepšení. Nový ředitel LČR je, jak se zdá, odborník, provedl personální změny a snad se mu podaří něco změnit. Donedávna lidé z „Lesů“ zakazovali kácet cokoli jiného než suché stromy. Zdůvodňovali to tím, že pily budou přetížené a nestihly by likvidovat „akutnější kůrovcové dřevo“. Takový způsob odstraňování mrtvých stromů, kde již kůrovec dávno nebyl, zatímco se v pohodě vyvíjel v sousedních, dosud zelených stromech, přispíval spíše k jeho rozmnožení.

A kdy by mohly být lesy u nás zdravé? Opravdu až za těch 100 až 200 let?

Asi opravdu ano,  při hospodaření v lese se čas počítá jinak. Před více než padesáti lety nás na střední odborné škole v Písku učil ochranu lesů profesor Forst. Říkal, že v první polovině dvacátého století, ve srovnání s koncem století devatenáctého, stoupla průměrná teplota o 0,5 stupně, což naznačuje, že začíná jistá změna klimatu. A dodával, že jestli stoupne o 2 stupně, jsme v Čechách bez smrku. A my jsme se mu tehdy smáli, když varoval, že přijde lýkožrout a smrk se mu nedokáže bránit.

A my se dokážeme bránit?

Jedině tak, že se budeme snažit udržet vodu v krajině a v půdě, a zavedeme takový způsob hospodaření a ochrany lesa, který umožní zpracování nejen napadeného, ale jakéhokoliv dřeva v co nejkratším možném termínu. Zadržet vodu v krajině znamená, zadržet ji především v půdě, a to lze jen prostřednictvím humusu. Zlepšit strukturu půdy, a to i v lese, zvýšit jímavost půdy. A na tom se mohou zdárně podílet konkrétní vlastníci žijící v místě.

Ale my povídáme o kůrovci a vůbec jsme se ještě nedostali k vašemu působení v ASZ. Byl jste u jejího zrodu zde na Havlíčkobrodsku, že?

Ano, jako protiváhu „kolchozníkům“ jsme zde spolu se Svazem vlastníků půdy založili Sdružení soukromých zemědělců.  A to se pak v devadesátých letech stalo základem Asociace soukromých zemědělců okresu Havlíčkův Brod, která se pak stala regionální organizací naší celorepublikové Asociace soukromého zemědělství ČR. V naší regionální organizaci jsem byl do nedávna předsedou, dnes už jsem hospodářství předal synům a tak jsem jen čestným členem. Dále se ještě angažuji jako člen Rady ASZ ČR.

Ano, se syny jsme se setkali, jistě z nich máte radost!

Nejen ze synů, ale i z jejich rodin, jeden pracuje se dřevem, má pilu, druhý hospodaří na polích a lukách. Mají pole, pastviny i les, částečně vlastní, částečně pronajaté. Oba si postavili domy, mají rodiny. Je to radost.

Rodinnou historii jsme pro samého kůrovce dost odbyli, tedy já, a bylo by to také na zajímavé povídání.  Jan Votava pochází z Přibyslavi, jeho otec byl hajný, a tak jej to táhlo také do lesa. Jenže nejprve kvůli (anebo spíš díky?) politické nespolehlivosti si musel projít celou řadou povolání, od lesníka ve státních lesích, přes hostinského, ekonoma či práci ve Výzkumném ústavu bramborářském, než se k lesům opět dostal. Po listopadu 1989 pomáhal žadatelům o restituce, až nakonec začal sám hospodařit, na vlastním a částečně pronajatém. Postavil si s manželkou dům v Horní Krupé s krásným výhledem, a má to na skok k synům a jejich rodinám.

Co dodat? Snad jen popřát všem vše dobré a poděkovat za zasvěcený výklad problému lýkožrouta smrkového, zvaného kůrovec, z něhož se stal nejen postrach lesů, ale i politiků.

Josef Duben 

Rozhovor právě vyšel v časopise Selská revue (č. 7/2018), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.