Česko řeší, co s plastovým odpadem. Brzy jej nebude možné ukládat na skládky

„Dlouhé roky fungovalo, že i ­technologický, tedy ne stoprocentně čistý plast byl vyvážen a takzvaně recyklován. Opravdová recyklace to ale nebyla,“ říká David Hausner, předseda Plastikářského klastru, který sdružuje 60 výrobců plastových komponentů a zpracovatelů plastu. Čína, kam se ještě před dvěma lety vytříděný plast ve velkém vozil, ho podle něj využívala jako palivo.

Klastr by o vytříděný plastový odpad stál. „Objíždíme teď ve spolupráci s ministerstvem životního prostředí a kolektivním systémem Elektrowin třídírny. Snažíme se vytipovat spolu se zpracovatelskými firmami materiály a nastavit metodiku, jak lépe třídit a čistit materiál, abychom to mohli co nejvíc použít, dostat to zpátky do výrobku,“ říká Hausner.

Atraktivní „petky“

Část nevyužitého plastu se dnes používá jako takzvané tuhé alternativní palivo (TAP), ale topí se s ním výhradně v šesti zdejších cementárnách. Jejich pece si s vysoce výhřevnou surovinou umějí poradit a jsou vybaveny sofistikovaným zařízením, které ze spalin dokáže bezpečně oddělit toxické emise. Jenže nabídka TAP (neboli směsi plastových zbytků z třídíren, hadrů a papíru v ­určité kvalitě, například nesmí obsahovat příliš mnoho chloru, který ničí pec) je na evropském trhu široká. Čeští výrobci TAP dokonce soutěží s těmi italskými či rakouskými.

Ze žlutých popelnic jsou pro odpadářské firmy nejatraktivnější PET lahve. Ty tvoří zhruba 40 procent jejich obsahu. Vyplatí se zpravidla vytřídit PET a silnostěnné polypropylenové a polyethylenové fólie. „Náklady na důkladné dotřídění, předúpravu, logistiku a skladování jsou vysoké v porovnání s tuzemskou nízkou cenou za uložení odpadu na skládku nebo zpracováním pro energetické využití,“ říká Kateřina Kodadová, mluvčí odpadářské společnosti Suez, která sváží odpad, provozuje spalovny nebezpečného odpadu, kompostárny a třídicí a recyklační linky.

S tímto přístupem by mohlo zahýbat chystané zvýšení skládkovacího poplatku, což je daň za ukládání odpadu na skládku. Z 500 korun za tunu může stoupnout až na 1­850 korun. Obce, které ho dnes v­ ceně za odpadové služby platí, by dostaly recyklační slevu, pokud dosáhnou určitého procenta třídění – hranicí pro rok 2020 je 50 procent.

K tomu se připojí zákaz skládkování využitelných odpadů. „Od roku 2024 nebude moci žádný výmět, tedy plastový zbytek, skončit na skládce, protože to je buď energeticky, nebo materiálově využitelný odpad,“ říká Jaromír Manhart, ředitel odboru odpadů na ministerstvu životního prostředí.

Skládkařské firmy, které by tím přišly o část svého byznysu, poukazují na to, že do té doby nestihne v­ Česku vzniknout dost jiných kapacit, které nahradí skládkování. Chtějí proto zákaz skládkování odložit. Přitom se zákaz dostal do zákona už v roce 2014.

„Když zákaz posuneme na rok 2030, mezitím se zase nic dít nebude. Takhle je to tlak na obce a stát, aby podporovaly změnu myšlení a ­vybudování nových technologií, a­ na investory, aby zařízení na úpravu a recyklaci odpadů postavili,“ říká Pavel Drahovzal, místopředseda Svazu měst a obcí ČR.

Podívejte se, co se nyní děje s odpadem ze žlutých kontejnerů:

Skrytá síla zákazníka

Přepracovat odpadní plast z domácností ale není banální. Jenom roztřídit žlutou popelnici, kde se nachází až 40 druhů různých plastů, je obtížné. „Navíc jsou plasty často kombinované, přidávají se do nich látky pro zpomalování hoření a podobně. To snižuje pro svozové firmy výtěžnost a možnost recyklace,“ říká Kodadová. Na recyklovatelnost plastů by tak měli myslet už jejich výrobci a navrhovat takové materiály, které po skončení životnosti půjde dobře recyklovat.

Určitou odpovědnost výrobci obalů, včetně těch plastových, nesou. Firmy uvádějící obaly na trh mají povinnost zajistit také jejich stažení z trhu a následnou recyklaci. Většina z nich (přes 20 tisíc) plní závazek prostřednictvím kolektivního systému Eko-Kom. Ten od nich vybírá poplatky a z nich odměňuje obce podle toho, kolik toho v barevných popelnicích vytřídí.

Využití recyklovaného plastu výrobu nových plastových výrobků nezlevní, ale ekologická odpovědnost začíná být trendem a konkurenční výhodou. Chlubí se jí například nábytkářský řetězec Ikea nebo firmy v automobilovém průmyslu, které chtějí například vyrobit část nárazníku z recyklátu. Největší sílu, jak plastový odpad omezit, má tak spotřebitel, který může vyžadovat od producentů alternativy.

Pomoci by mohl také stát tím, že by zvýhodňoval využívání výrobků z recyklovaných materiálů. „Stát by na ně měl například snížit DPH, u ­veřejných zakázek zase můžete upřednostnit materiály z recyklátu, aby stavitelé byli nuceni recyklát odebírat. Bohužel jsou primární suroviny pořád levnější než recykláty a poskytovatelé dotací raději vidí soutěžení na cenu než zohlednění ekologie,“ tvrdí Drahovzal.

Podle Hausnera znesnadňuje využívání recyklátů samotná evropská legislativa kvůli přísné a komplikované ochraně spotřebitele. „Vyžaduje se totálně aseptické složení výrobků. Recyklát z postkonzumního odpadu nebude mít stejné technické složení jako základní surovina, i­ když tam samozřejmě nesmí být nic škodlivého,“ poznamenává Hausner.