Mají vědci informovat o výskytu ohrožených druhů? Někdy to smysl má, někdy to skončí nechtěnou tragédií
Bioložka Ayesha Tullochová, která přednáší na univerzitách v Sydney a Queenslandu, si rizika publikování citlivých informací o výskytu ohrožených druhů uvědomuje. Není to zase tak dávno, co zveřejnění lokalit pobytu čínského jeskynního gekona vedlo k jeho bleskovému vylovení a vyhynutí ve volné přírodě. A proto třeba chválí rozhodnutí Malajsie o neposkytování informací o výskytu překrásných raflézií, které jsou často doslova ušlapány turisty.
Chránit před pytláky? Ano. A před turisty?
Ne vždy je ale zachování diskrétnosti o „adrese“ ohroženého živočicha příhodné a publikace podrobnějších informací může vést k lepší ochraně řady druhů. Záleží případ od případu.
Příkladem může být australská ještěrka Tympanocryptis pinguicolla, která rozhodně ohrožená je. Nebýt ale toho, že o jejím výskytu průběžně informují nadšení laikové, nikdo by netušil, jak moc vlastně je její ohrožení vážné a kde se vyskytuje. A celá snaha o její ochranu by přišla vniveč. „Jsou to hlavně dobrá data o výskytu a početnosti, která pomáhají efektivnímu ochranářskému úsilí,“ říká Tullochová. „Jen na základě robustních informací z terénu víme, jaká akce je právě zapotřebí.“ Jinak by mohl následovat scénář, který nyní na vlastní peří prožívá papoušek noční.
Neviditelný papoušek se vrací. Možná
Plachý a nelétavý pták, který se pohybuje jen v noci, v zásadě unikal pozornosti biologů. Už dlouho před rokem 1970 jej nikdo v terénu pořádně neviděl a tak byl zařazen mezi druhy vyhynulé. V roce 1990 ale právě jeden takový papoušek skončil rozpláclý na skle auta. V přírodě tedy ještě minimálně jeden žil. Později se ukázalo, že zástupců těchto „vyhynulých“ papoušků bude v Austrálii vícero. Ale protože tu chybí desetiletí záznamů o jejich původním výskytu, v zásadě nikdo nedokáže nastavit optimální vedení nějakého záchranného programu.
A právě taková „bublina neznáma“ by se mohla vytvořit, kdyby prý badatelé opravdu přestali o výskytu druhů informovat. „Přestat s udáváním lokací, například u fotek, skutečně není dobrou odpovědí,“ tvrdí Tullochová. „Klíčové je identifikovat, zda je daný druh rostliny či zvířete ohrožen pytláctvím. V takovém případě třeba zveřejňovat v odborných pracích lokalitu výskytu jen na mapě s nízkým rozlišením například se čtverci o ploše 100 km2. Jinak by ale data o výskytu měla být dostupná.“
Tullochová se v případě „anonymizace“ výskytu obávala toho, že by široká veřejnost ztratila s divočinou kontakt. Na utajených lokalitách by pak ochránci přírody chránili cosi, co by si žádalo velké náklady od celé společnosti, ale ta by neměla nárok vidět, proč se tak vlastně děje. Tullochová spolu s kolegy nyní řeší, jak správně nastavit pravidla „ohroženosti“ druhů a zveřejňování informací o jejich výskytu.
reklama