Plastový obal je jedním z nejefektivnějších vynálezů 20. století, který zcela změnil balení a distribuci výrobků všeho druhu. Snížil ceny a zvýšil komfort spotřebitelů. Právě proto jej výrobci hojně používají. A proto má smysl se bavit o tom, jak plast efektivně třídit a recyklovat. Ovšem mluvíme-li o zálohování PET lahví, miliardové investice do této novinky samy o sobě žádný úspěch nezaručují. Proč?
Na rozdíl od pivních skleněných lahví, které jsou na základě zálohy vymývány a opakovaně plněny nápojem, u standardních plastových PET lahví se z hygienických i technických důvodů s opakovaným plněním nepočítá. Takže při nákupu nápoje byste zaplatili zálohu, kterou by vám vrátili poté, co prázdnou a nezdeformovanou PET lahev doneste zpět do obchodu. Láhev bude následně svezena ke zpracovateli odpadu, který ji zničí a nadrtí na plastový recyklát.
Se zálohovanou PET lahví se tedy bude dít přesně totéž co s obyčejnou „petkou“, kterou dnes po vypití vhodíte do žlutého kontejneru na tříděný odpad. Zálohování PET lahví je totiž jen jiná cesta k tomu, jak vytřídit a zrecyklovat plastové obaly na nápoje. Jen při zálohování je cesta k plastovému recyklátu delší, dražší, o dost komplikovanější, a navíc ohrožuje stabilitu systému třídění a recyklace ostatních plastových obalů v domácnostech. Jinak jde o totožný výsledek.
V rámci ekonomie regulace často studujeme specifické „trhy“, které nepředstavují trh v pravém slova smyslu. Takové „trhy“ nevznikly přirozeně na základě milionů poptávajících, na jejichž preference spontánně reaguje strana nabídky se svými produkty. Tyto „trhy“ vznikly od stolu – regulací, zákonem, vymahatelnou a vymáhanou povinností určenou konkrétním subjektům politickým rozhodnutím. Třídění a recyklace obalových odpadů je přesně takovým „trhem“, který by nikdy sám od sebe nevznikl. To, že dnes třídíme a recyklujeme (a jsme v tom na špičce Evropy) je dáno tím, že politicky vytvořený systém rozšířené odpovědnosti výrobců vstřebal co nejvíce tržních principů, které determinují jeho vysokou efektivnost.
Pokud v této situaci politickým rozhodnutím budeme vytvářet další podobný „trh“, který bude suplovat ten již existující, dopouštíme se z pohledu teorie velmi neefektivního chování. To lze ospravedlnit pouze nezpochybnitelnými důkazy o přínosech a výsledcích. Bohužel jsem je od nikoho neslyšel. Každá ekonomika, i ta naše, má omezené zdroje. Má tedy i omezené zdroje na zajišťování nakládání s odpadem a jeho recyklaci. Je otázkou, zda investovat do recyklace komodity, která reprezentuje 50 tisíc ze 2,5 milionu tun komunálního odpadu (tj. pouhá dvě procenta), stejné peníze jako do třídění jednoho milionu tun všech ostatních komodit dohromady.
Je nutné si uvědomit, že zálohy na plastové PET láhve by nám přinesly maximálně deset tisíc tun vytříděného odpadu navíc, ovšem s enormními miliardovými náklady v podobě jednorázové investice a každoročních provozních výdajů. Považte, kdybychom investovali tyto prostředky do další edukace společnosti a „naučili“ třídit alespoň třetinu z těch 25 procent domácností, které třídění odpadu zatím bojkotují. Dostali bychom růst recyklace zhruba o sto tisíc tun! A to aniž bychom komplikovali život třem čtvrtinám domácností, které si odpovědné nakládání s odpady vzaly za své.
Nenechme si proto na nos věšet bulíky. PET lahev skončí na stejné recyklační lince bez ohledu na to, jestli ji vhodíte do žlutého kontejneru, nebo ji se zálohou ponesete do obchodu. Je to zbytečné. Ušetřené miliardy investic a provozních nákladů můžeme investovat do něčeho, co má pro ochranu životního prostředí daleko větší smysl ať již v oblasti odpadů, nebo někde jinde.
Autor je ekonom a ředitel výzkumu Centra ekonomických a tržních analýz (CETA).
