Natáhnu se pro brčko a hosté v kavárně mě propichují očima. Jejich pohledy bodají, protože jsem právě zabil želvu. Nebo rybu. Nebo cokoli, co plave v oceánu, kde moje brčko nevyhnutelně skončí.
Vím, že jsem spáchal zločin proti dnešní společnosti. Měl jsem tu limonádu v moderní kavárně plné osvícených lidí pít ze zavařovací sklenice jen tak. Přemýšlím, že si jako odpustek pořídím náramek z plastových korálků. Takový, jaký má spousta mých vrstevníků. Vzniká z plastů vytažených z moře a jeho koupí přispíváte na další čištění. Z psance se stanete hrdinou.
„Uvažuju, že pojedu na dovolenou na Bali sbírat tam PET lahve na pláži. Musíme pro tu přírodu něco udělat,“ uzemní mě kamarádka. Brčko ve svém drinku nemá.
Už dávno to nejsou jen žluté popelnice, kterými chceme zvrátit ekologickou katastrofu na naší planetě, velmi poctivě se snažíme začínat „u sebe“. Ačkoli možná správně tušíme, že sami svět nespasíme.
Pocit viny
Můžeme debatovat o tom, zda se vzdát brčka, zda používat jako náhražku slaměné, dřevěné či těstovinové. Můžeme si myslet své o tom, že různé organizace se na boji za ochranu planety snaží jen zviditelnit.
Musíme si ovšem připustit, že plasty jsou globální problém, který mobilizoval západní společnost víc než jakýkoli podobný jev předtím. Žádné klimatické změny, žádné kácení deštných pralesů a palmový olej, intolerance antibiotik ani vymírání zvířat nezpůsobilo takovou odezvu jako obrázky moří zanesených taškami ze supermarketů.
Když televize BBC v roce 2017 odvysílala poslední díl dokumentární série Blue Planet II., nejen britské publikum plakalo. Proč? Protože diváci viděli želvu bezmocně zamotanou ve ztracené rybářské síti, protože viděli mrtvého albatrosa s žaludkem plným plastu.
„Najednou to nebylo tak, že by se o té epizodě jen mluvilo. Je běžné, že nám přijdou názory, že lidi poděkují, nebo naopak mají připomínky. Jenže tohle bylo jiné. Ptali se, co mohou udělat. Jak mohou tu situaci napravit,“ svěřoval se Tom McDonald, provozní ředitel BBC.
Británie se zavázala zbavit jednorázových, nekompostovatelných obalů do roku 2042, Indie poněkud ambiciózněji už do roku 2022. K problematice se vyjádřili snad všichni, kdo ve světě něco znamenají. Od prince Charlese po instagramovou královnu Kim Kardashianovou.
A tak si hraji s tím brčkem ve sklenici a koukám se kolem sebe. Plasty jsou všude. Moje brčko sice bije do očí, ale co oblečení lidí bez brček? Polyester, nylon… I auto je dneska z poloviny tvořeno touto hmotou. A tak je jasné, že k revoluci bude potřeba trošku víc než zbavit se závislosti na brčkách.
Plastové ostrovy
Pravda je taková, že v Evropě se od počátku tisíciletí produkuje kolem 60 milionů tun plastů ročně a číslo výrazně nestoupá. Ovšem celosvětově jsme od 90. let na 100 tunách, nové milénium jsme začínali už na 200 milionech tun a letos se podle odhadů dostaneme přes 350 milionů tun roční produkce. Bude hůř, o moc hůř.
Rackové versus smrtící plastový odpad v Česku    |
Zajímavé je, že velmi dlouho to nikomu nevadilo. Zákazníci byli spokojeni s taškami zadarmo, prodejci byli spokojeni s extra lehkými a levnými obaly svých produktů. Plast se zdál ideálním materiálem pro spotřební zboží.
Ještě v roce 2015 dokonce ani celosvětoví ekologové Greenpeace neměli speciální tým, který by se touto hrozbou zabýval. Plížila se k nám tiše. S o to větší razancí nás praštila do očí, o to těžší bylo procitnutí při pohledu na oceánské ostrovy odpadu.
Jako první je popsal americký oceánolog Curtis Ebbesmeyer, který tvrdí, že jich existuje celkem osm. Vznikají na klidné hladině mezi oceánskými proudy. Ten největší je třikrát větší než území Francie.
„Tady si lidi uvědomili, že se něco děje. Druhá vlna přišla, když začali objevovat asijské pláže, které najednou byly plné odpadků,“ popisuje Lukáš Hrábek z české pobočky Greenpeace momenty, kdy se spustil celosvětový alarm.
Klimatologové i biologové si lámali hlavu, proč nás zrovna plast ze všech hrozeb děsí nejvíc. Odpověď se zdá snadná. Nedokážeme přemýšlet o skleníkových plynech, těžko ovlivníme užívání antibiotik. Ale vždycky si uvědomíme, když máme v ruce mikrotenový pytlík.
Strašák mikroplast
Jenže gigantická plastová skládka uprostřed nekonečné vodní hladiny byla jen začátek. Začátek, který se nedotýkal každého z nás. Pak přišlo kouzelné slovíčko mikroplasty. Ty už jsou zřejmě opravdu všude kolem nás. Dokonce i v nás.
Kde se vzaly plastyOznačení plasty není zcela přesné, měli bychom hovořit o polymerech. Jedná se o řetězce spojených molekul vyrobených především z ropy či zemního plynu. K jejich největšímu rozvoji došlo během druhé světové války, kdy nylon nahrazoval nedostatkovou bavlnu. Polymery postupně našly využití v široké škále lidských produktů díky pevnosti, lehkosti a poměrně snadné výrobě. |
V posledních třech letech o nich slyšel snad každý. I největší ignorant zpráv byl konfrontován s informací, že by si měl chodit pro prací prášek s vlastní nádobou, že by si neměl kupovat koření do pytlíku plastového, nýbrž plátěného.
Prakticky se to projevilo například v tom, že od začátku letošního roku 2018 nedostaneme v žádném obchodním řetězci plastovou tašku zdarma. Ze zákona. Jenže ani bez brčka, ani bez tašky nebudu čistý. Dokonce ani ve chvíli, kdy si budu nosit vlastní obaly na oříšky, vlastní lahvičky na stáčený šampon. Z plastů jsme si udělali takového sluhu, že se ho zbavíme jen velmi těžko.
Stačí, abych hodil do pračky sportovní tričko, a tření o stěny bubnu způsobí odírání drobných plastových částeček, které následně skončí v odpadu a ještě o něco později ve Vltavě a nakonec zpět v kohoutkové vodě, kterou skoro všichni pijeme.
Ale ani nesportovci nejsou bez viny. Zázračné granule v kosmetických přípravcích opět často nejsou nic jiného než malé plastové kuličky odírající odumírající kůži a slibující zázrak jménem peeling. I ony skončí v umyvadle, v odpadu, v řece, v rybníku, v oceánu.
Stejně tak oděrky z pneumatik automobilů, bot a dalších a dalších věcí denní potřeby. Opravdu si ještě někdo myslí, že může žít bez plastů? Respektive, že taková oběť bude mít nějaký globální vliv? Možná osobní, v podobě čistého svědomí (což je nepochybně cenné).
„Není to riziko“
V oblasti mikroplastů obsažených ve vodě kolem nás provedl výzkum Ústav pro hydrodynamiku Akademie věd ČR a zjistil - nepřekvapivě: Ano,v naší pitné vodě je máme. „Bavíme se o částečkách, které jsou skutečně miniaturní. Pokud bychom je dali z jednoho litru všechny dohromady, tak to stejně nebude ani setinový zlomek hlavičky od špendlíku,“ vysvětluje ředitel ústavu Martin Pivokonský.
Vědci omylem objevili enzym, který dokonale rozkládá plasty. |
„Potvrdili jsme si, že současná filtrační zařízení nejsou schopna mikroplasty zcela odstranit, ale zároveň ty naměřené hodnoty byly daleko menší než například v německých balených vodách či v pivu. Zatím není důvod k panice.“
Protože tato měření začala stejně jako vlna zájmu o plasty teprve nedávno, neexistují žádné kontrolní vzorky nabrané v průběhu předchozích let. Vědci se domnívají, že tyto částečky ve vodě už nějakou dobu máme, ale jak se jejich počet zvyšuje, či nezvyšuje, to bude předmětem dalšího šetření.
Stejně tak jejich vliv na naše zdraví. Okamžitou reakcí na Pivokonského zprávu byla slova Františka Kožíška ze Státního zdravotního ústavu: „Nepovažujeme tento jev za významný zdravotní problém, protože dosud neexistují žádné vážné indicie, že by tato expozice představovala pro člověka zdravotní riziko.“
Projevuje se zde mimo jiné i jedna z dobrých vlastností plastu: nic neabsorbuje, nic moc se na něj nechytá, a pokud by tomu tak bylo, šetření kvality vody to odhalí. Na druhou stranu na rozdíl od mikroskopických zrnek písku či zbytků jílu do vody nepatří. Není přírodní.
Pivokonský ještě dodává: „Není to ale tak, že by mikroplasty byly jen ve vodě. Vůbec ne, pouze jsme schopni je tam poměrně dobře změřit. Pravděpodobně jsou ve vzduchu a všude kolem nás. Když sundáme svetr, vdechneme jich víc, než vypijeme.“
Asi mi nic nedělají, ale není příjemná představa, že je sosám oním brčkem a postupně se mi usazují v játrech, v ledvinách a bůhví kde ještě.
Asie, ta špatná
Na druhou stranu to brčko pravděpodobně omylem nespolknu celé v kuse, tak jako se to může stát mořským živočichům při ústí především asijských řek. Pokud vyrazíme na nyní tolik vyhledávanou dovolenou do Indonésie, asi nás to přes všechnu přípravu bude šokovat.
Právě v Asii se nachází osm z deseti řek, které z 90 % způsobují zamoření oceánů. Zbývající dvě - Nil a Niger - najdete v Africe. Nedá se tak úplně říct, že by tamní obyvatelé byli větší „prasata“ než Evropané. Jen mají poněkud jiné starosti.
V západním světě se můžeme zabývat otázkami, do čeho by nám měli balit jídlo, jakou by mělo mít ideální kvalitu a tak dále. Ve spoustě zemí světa se starají především o to, aby se k nějakému jídlu vůbec dostali. Pak je pro ně otázka plastů naprosto vedlejší.
Ovšem i pokud by osvětové myšlenky na recyklaci měli, nastává problém číslo 2. Jejich země nemají tak propracované systémy svozu odpadů, jako je to zvykem v našem světě. Nemají spalovny a třídírny. Popelnice se nedělí na černé, modré, žluté a oranžové. Často nejsou žádné.
„Japonsko, Čína a mnoho dalších asijských zemí hází plasty do oceánu a my je budeme za naše prostředky čistit? To je velmi, velmi nespravedlivá situace,“ rozzlobil se v nedávném projevu americký prezident Donald Trump.
Nikoli výjimečně bylo jeho tvrzení poněkud zjednodušené. Stejně jako evropské země včetně Česka vyvážely USA svůj plastový odpad do Číny. Proč? Protože to navzdory cestě přes půl světa vyšlo levněji, než se s ním zabývat na vlastním území.
To ovšem končí. Čína v minulém roce uvalila na tento dovoz embargo a způsobila tím řadě zemí - opět včetně Česka - problém. Teď je na vyspělém světě, zda bude svými stohy odpadu zatěžovat jiné asijské státy, či se k nim postaví čelem.
„Nechceme být skládkou pro vyspělejší svět,“ prohlásila malajsijská ministryně životního prostředí Yeo Bee Yin. „Čína udělala dobrý krok, poslala jasný vzkaz, že se musí naše generace vypořádat s plasty globálně. V roce 2050 nás bude deset miliard. Jak budeme s plasty bojovat potom?“
Když bio škodí
Brčko už mám okousané, diskuse u kavárenského stolku pokračuje. Řešení je ovšem daleko jak u našeho stolu, tak na zasedáních vlád světových velmocí. Všichni víme, že musíme něco udělat. Otázka zní: co?
Nová biostruna do křovinořezu se v přírodě rozloží do 10 let |
Plasty hrají přesilovku ve své funkčnosti i v ceně. Pokud přijmeme, že největším problémem jsou jednorázové obaly, které tvoří každoročně 40 % plastové produkce, pak je na vůdcích vyspělých zemí, aby dominantní světové společnosti donutili vrátit se ke sklu či hliníku.
Mimochodem, hliník se jeví jako ideální obal. Jeho recyklace je relativně snadná proti plastům, kterých existuje spousta druhů, navíc barevnou lahev nemůžete recyklovat společně s čirou. Třeba v Kanadě mají proto na plechovky od limonád i piva zálohu, v Česku toho zatím nevyužíváme.
Také je potřeba vyvarovat se slepých uliček. Označení bio plasty totiž snese leccos. Leccos, co se nerozloží lépe než plasty samotné a navíc to může napáchat škody na půdě nebo způsobit vykácení deštných pralesů pro plantáže cukrové třtiny. Bio, po kterém tak rádi saháme, v tomto případě pouze klame.
„Pro pěstování rostlinné produkce na výrobu bio plastů není žádné omezení, co se týče chemických postřiků a tak dále. Něco, co by nepřipadalo u potravinové produkce v úvahu, se tady může klidně použít. Výsledkem je zničení zemědělské půdy,“ upozorňuje ekolog Hrábek.
Vyhazuji brčko do koše s vědomím, že skončí ve spalovně. Ale slibuju si, že budu produkovat v rámci možností co nejméně odpadu. Že nebudu kupovat zbytečné věci, zbytečně moc jídla. A když uvidím pohozenou PET lahev v přírodě, seberu ji. Nejen na Bali.
