Jana Moravcová: Zachraňujeme českou krajinu čtvrt hodiny po dvanácté

Členka hodnotitelské komise programu Pestrá krajina Jana Moravcová je vzděláním ekolog krajinář, pracovala mimo jiné na České inspekci životního prostředí a dnes je ředitelkou odborné firmy Beleco zabývající se projekty a programy v oblasti ochrany přírody. Do komise Pestré krajiny jí navrhl Daniel Pitek, se kterým se řadu let zná a spolupracuje.

Sešli jsme se na počátku října, kdy je již v podstatě u konce hodnocení sedláků, kteří se přihlásili do druhého ročníku programu Pestrá krajina. Zdá se, že se tento program, na jehož vzniku měl zásadní podíl dřívější tajemník a současný předseda Asociace Jaroslav Šebek, ukazuje jako životaschopný a smysluplný.

Je ta naše česká krajina opravdu něčím tak specifická, a pokud ano, byla a bude zase pestrá?

Ano, česká, a raději řeknu naše středoevropská krajina, je a vždycky byla opravdu specifická. V minulosti svou pestrostí, přístupností a otevřeností. Souvisí to s tím, jak se v Českých zemích hospodařilo. Málokde v nejbližším sousedství, asi vyjma Rakouska, lze najít takovouto pestrost. A to je to, co obdivují mimoevropští turisté, ale třeba i ti z jižní Evropy. Musím ale dodat, že pestré jsou dnes jen zbytky, ostrůvky, a tu celkovou pestrost a bohatost jsme začali zachraňovat nikoli za pět minut dvanáct, jak jste naznačil, ale spíš čtvrt hodiny po dvanácté. Dnes je česká krajina také specifická nedozírnými monokulturními lány bez vody a bez života. V mnoha oblastech svou historickou pestrost ztratila.

Jelikož jsem vzděláním ekolog krajinář a celý život pracuji v ochraně přírody, obdivuji na tom historickém způsobu obhospodařování krajiny, jak ji člověk dokázal hospodářsky účinně využívat, ale přitom ji dokázal zachovávat a také tvořit její krásu. Zachovat tu její pestrost nejen na pohled, ale i co se týče výskytu rozmanitých společenstev rostlin a živočichů. Pravda ale je, že toho do dnešních dnů moc nezůstalo.

A nyní Asociace přichází s podporou a prezentací toho, co řada sedláků na obnovovaných hospodářstvích dělá intuitivně, s citem a správně, prostě chovají se k přírodě ohleduplně. Program Pestrá krajina se snaží takovéto příklady ukazovat veřejnosti a prezentuje je jako návod.  

S tou myšlenkou, myslím, přišel jako první předseda Jaroslav Šebek a rozvinul ji Daniel Pitek z Českého Středohoří, který pak spolupracoval na sestavování týmu hodnotitelů a v rámci svých přednášek s programem nyní velmi úspěšně seznamuje širokou veřejnost. Je dobře, že česká společnost začíná chápat nejenom to, že je možné hospodařit způsobem, který je ohleduplný ke krajině, vodě, půdě i k živočichům, už začíná chápat, i že je to naprosto nezbytné. Je dobře, že můžeme ukázat, jak někteří sedláci vnímají důležitost zadržování vody v krajině a berou v potaz nejen to, že je pestrá krajina prostě krásná, ale je také plně funkční, nezaměřují se jen na zemědělskou produkci a finanční zisky. Veřejnost už si toho i všímá, měla jsem před týdnem přednášku v Teplicích, kde jsem mimo jiné hovořila i o Pestré krajině, a řada lidí, i působících mimo zemědělství, o programu již díky sociálním sítím věděla.

S realizací pěkných a funkčních opatření v krajině se samozřejmě při své práci setkávám i jinde, ale asi nejsilnějším zážitkem pro mě a možná i ostatní členy hodnotitelské komise bývá hovor s rodinami hospodářů, poslouchat ty neuvěřitelné příběhy, čím si museli projít. Já nemám zemědělský původ, a možná proto mě stále překvapuje, jak dovedou sedláci často dokonce s úsměvem popisovat hrůzy kolektivizace, vystěhování, nutnost se v době socialismu vyrovnat s realitou. S devastací majetku, ale i vztahů. Jak se rodiny po roce 90 navracely k majetku, půdě, a čím si musely projít zase v průběhu restitucí. A pak venku vidíme výsledek této jejich nezdolnosti: prosperující hospodářství, cit pro práci s půdou a krajinou, který může mít jen ten, kdo ji miluje a chce jí zachovat pro své děti, zrekonstruovaná hospodářství. Sedláci mnohde nabízejí zaměstnání místním, podílejí se na komunitním životě obcí, celé je to obdivuhodné.

Úžasné je, když vidíte, že mají v takovém hospodářství pokračovatele. Mladší generace pomalu přebírají hospodářství a hlavně to vnímají děti, které v hospodářství vyrůstají. A nás těší, že hospodáři, kteří se přihlásili do Pestré krajiny, cítí a potvrzují, že zemědělská produkce není to jediné, jediný motiv pro podnikání. Samozřejmě musejí produkovat, musejí se uživit a hospodářství musí prosperovat, to ano, ale úplně přirozeně vnímají tu „svou krajinu“ a často intuitivně dělají právě to, co konkrétní území potřebuje. A to se třeba týká dnes tak aktuálního problému nedostatku vody v krajině. Vybavuji si, jak prý s jistým až posměchem sledovali lidé mladého hospodáře na statku Sotonových, který chodil venku v dešti a sledoval, kudy voda na jejich polích teče, aby mohl přijmout odpovídající opatření, což se mu také postupně daří. Dnes už se mu, myslím, nikdo nesměje.

Ano, jde o umění číst krajinu…

Ovšem to umí ten, kdo v krajině žije a pracuje, ví, kde co roste, žije, kudy teče voda, když hodně prší. Ale číst krajinu se může naučit skoro každý, stačí ji sledovat, vnímat, stačí chtít.

Naše krajina je unikátní i tím, jak je průchozí, protkaná cestami a stezkami. To vše je náš historický benefit, bylo to dáno privilegii vydanými císařským majestátem, uznanými vrchností a posléze paradoxně potvrzenými za doby komunismu. Jsme na to zvyklí historicky a i dnes je tato možnost volného vstupu do krajiny dána legislativou. Asi je i v tom naše republika jedinečná, a to je dobře.

Ovšem za minulého režimu byla řada zapovězených a nepřístupných území, vojenských prostorů…

Ano, ale zajímavé je, že ve vojenských prostorech bylo paradoxně zachováno jakési přirozené členění krajiny, je to dobře patrné ze starých leteckých fotografií. Působení pojezdů těžké vojenské techniky a další aktivity vojáků kupodivu připomínají obhospodařovanou krajinu z dob našich předků. V těchto území jsou cenné lokality bezlesí s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů a tyto lokality jsou pro zachování pestrosti také potřeba a poměrně snadno se resuscitují, třeba pastvou, nebo když je potřeba razantnější zásah, tak třeba i pojezdy staré vojenské techniky nebo terénních motorek, i to může být na určitých lokalitách ochrana přírody.

Pak jsou místa, která jsou obhospodařována bezohledně industriálním způsobem. Mám na mysli obrovské lány třeba na jižní Moravě, kde došlo k takové vodní a větrné erozi, že na nich půda už téměř neexistuje. O těchto místech se někdy hovoří jako o moravském Toskánsku a fotografují se tam zjara obrovské vlnící se žluté nebo zelené jednolité lány.  Ale stačí přijet za pár měsíců, a je zde žhnoucí poušť. Avšak i v této oblasti najdeme sedláky, kteří způsobem obhospodařování svých pozemků účinně bojují proti erozi a vracejí do té pouště zeleň a vodu i biodiverzitu. Bohužel v celkové výměře je to jen žalostně málo a vzhledem k vlastnictví a pachtu půdy je to velmi náročné.

Návrat vody do krajiny je obrovským úkolem a nebude to vůbec jednoduché, cesty ale existují. Třeba Model Zdoňov, to je projekt, který realizuje spolek Živá voda na Broumovsku a připravuje se jeho replikace na dalších více než 40 území po celé České republice. Model Zdoňov je jednak konkrétní projekt na konkrétním území, ale především je to nástroj, jak zjistit možnosti dané krajiny, zejména pokud jde o schopnost zadržovat vodu. Jde o to likvidovat staré meliorace, budovat tůně a obnovovat původní koryta potoků, dostávat vodu na povrch. Zahloubené toky také negativně ovlivňují výšku spodní vody.  Metodicky půjde tento model využít prakticky kdekoli. Dnes jsou zpracovány do fáze studie k realizaci 2 území, jedno má zhruba 20 hektarů s převahou luk a pastvin a druhé o něco málo menší, ale s vysokým podílem orné půdy a odvodněné. I v tomto případě je však klíčový osvícený vlastník půdy, který pochopí, že zrušení meliorací a vybudování tůní pro něj neznamená jen „ukrojení“ metrů pozemku určených produkci, že mu to na pozemky vrátí vodu a stabilitu a v konečném důsledku to bude výhodné řešení.

Zdá se tedy, že se přece jen situace ve vnímání zemědělství trochu obrací. Prvních vlaštovek přibývá…

Ano, zdá se, že se pohled na životní prostředí hodně mění, právě, a v tomto případě opravdu díky suchu v krajině. To, že trochu prší, je dobré, ale deficit v zásobách vody je obrovský a teď už je jisté, že bude hůř. Rétorika se otáčí, jak v parlamentu, tak je to slyšet i například z Ministerstva zemědělství. Jenže jedna věc jsou slova, druhá skutky, ty přicházejí až žalostně pomalu a až po velkém nátlaku odborné i široké veřejnosti. A co si budeme povídat, zatím, je to tak říkajíc jen na oko Nicméně, ten přístup se bude muset dříve či později změnit, a to jak přímo v legislativě, tak v dotacích. Jenže každý rok zdržení je špatně. Nedělám si iluze, že určité změny v dotacích, ke kterým dochází už teď, se zavádějí kvůli zdraví a kráse české krajiny, ale proto, že si je vynucuje evropská legislativa a odborná veřejnost. Jako jasný krok správným směrem ale vidím třeba podporu pro agrolesnictví. 

Zmínila jste svou profesní minulost, stále se pohybujete okolo zemědělství, okolo životního prostředí… 

Tyto dvě oblasti jsou samozřejmě provázané a zemědělství jsem se dotkla již, když jsem pracovala na České inspekci životního prostředí. Jeden z poznatků třeba je, že český sedlák, hospodář, je zatížen ohromnou byrokracií. Zmíním například tzv. kontroly podmíněnosti - Cross Compliance, které kdyby byly nastavené jinak, mohly by být snad i přínosné, ale v našem pojetí jde o úplně zbytečnou zátěž pro všechny zúčastněné.

Teď už skoro dva roky pracuji v neziskové organizaci.  Vidím ochranu přírody z jiného úhlu, podílím se na tvorbě a realizaci projektů a stále se trošku divím, jak i neziskové organizace mohou a často i pracují na profesionální úrovni. V současnosti máme v běhu například velký projekt z programu LIFE, zaštítěný a financovaný Evropskou komisí, na management pěti bývalých vojenských újezdů, to jsou velmi zajímavá území. V rámci projektu zde funguje pastva ovcí a koz, chov divokých koní, připravuje se komunitní pastva, ale provádějí se třeba i pojezdy těžké techniky sloužící k disturbanci půdního pokryvu a možnosti uchycení vzácných druhů rostlin, které nesnesou konkurenci a na ně navázaných živočišných druhů.

Před časem, když se chtěla nějaká činnost vychválit, psalo se do titulků, že se „to“ vyplatí. Dnes se zdá podstatnější, zda má nějaká činnost či investice „potenciál“.

Ano, dnes se i v souvislosti s krajinou klade otázka, jaký má potenciál. To znamená, jaké možnosti, jaký smysl, a mimo jiné, zda se také péče o ni vyplatí. Dnes už leckdo začíná vnímat estetiku krajiny, a lidé, kteří dokážou chápat souvislosti, si uvědomují, že nedostatek vody v krajině souvisí právě se způsobem hospodaření. Uvědomují si, že nedostatek vody není přechodný úkaz. A také to, že nejde jen o problém jejich studně, ale celého katastru a vlastně celé naší země.

Pravda je, že ne každý je schopen vidět v krajině, co by bylo a je potřeba udělat. Proto je nutné s lidmi mluvit, s vlastníky půdy, se zastupiteli obcí, s veřejností a přesvědčovat je, že zdravá krajina se do velké míry dovede vypořádat se suchem, ale i s případnými povodněmi.

A například právě z programu Pestrá krajina je zřejmé, že řešením není udělat si hlubší vrt, ale věnovat se krajině, číst ji a využít právě možností, které nabízí, jejího „potenciálu“. A ona ho má.

Ale přece jen je třeba hovořit i o tom, že se šetrné hospodaření s pohledem do budoucna, když ne vyplatí, tak aspoň, že se na něm netratí. A zdůrazňovat ten nefinanční přínos, benefit, a to byl také jeden z důvodů, proč Asociace vyhlásila program Pestrá krajina. Aby si lidé uvědomili, že takto hospodařit, to znamená nějakou prestiž, a že takto hospodařící sedláci si zaslouží obdiv, uznání, i za to, že všechna ta opatření nedělají jen sami pro sebe, ale pro všechny, kdo v blízkosti jejich majetků žijí. Díky Pestré krajině mohou být příkladem pro ostatní.

A po zkušenostech loňského pilotního roku, jací byli letošní „pestří“ sedláci? Cítila jste rozdíl?

Malý rozdíl cítím, protože letos již lidé věděli, do čeho jdou. V naprosté většině se přihlásili ti, co měli co nabídnout a byli si vědomi, že jejich hospodaření odpovídá požadovaným kritériím.  Asi nás trochu překvapilo, že se letos přihlásilo o něco méně sedláků než loni, ale možná to bylo tím, že první ročník nasadil docela vysokou laťku a mnozí si netroufali Doufám, že v příštích letech budou hospodáři přibývat.

Program Pestrá krajina má řadu kladů, ale za největší považuji to, že se díky němu prokazuje, že i v našich podmínkách, a bez ohledu na všechna protivenství, lze při hospodaření hledět i na další kritéria - zdraví a funkčnost krajiny, vliv na společnost. To je silný argument. A zlepšování půdy a krajiny, to je přece nejlepší investice do budoucna.

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 6/2019), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.