Stane se holub hřivnáč městským obyvatelem?

Jedním z druhů naší lovné zvěře pernaté je náš největší holub, holub hřivnáč, kterého, mezi vším co ještě v přírodě máme, považuje dnes mnohý myslivec za zvěř nejobyčejnější, snad i méněcennou. Najdeme ho v polích, u vody, v lesích listnatých i jehličnatých, v remízcích, ale v posledních několika letech i v našich městech a jejich parcích.

Již několik roků po sobě pozoruji výskyt holuba hřivnáče v hlavním městě, v městské části Prahy 6 ve Vokovicích. Objevuje se zde již koncem března a pobývá zde až do odletu. Žije naprosto samotářsky. Nikdy jsem ho neviděl v přítomnosti holubů domácích, neboť tito jsou vůči němu velice agresivní. Také zdroj potravy - hledání po chodnících, u popelnic či na parapetech domů apod. - je pro něj cizí. Hřaduje výhradně na stromech, nikdy na střechách domů, na okapech, televizních anténách apod.

V roce 1998 se objevil dokonce v parku. Se vší pravděpodobností dokonce zahnízdil v lesíku pod Ústřední vojenskou nemocnicí, neboť jsem několikrát pozoroval, že si do těchto míst donášel potřebný materiál k vybudování hnízda.

V poslední době se početní stavy holubů hřivnáčů povážlivě snížily. Příčiny je možné hledat v nárůstu chráněných dravců a šelem.

Málokdy vidíme hřivnáče mezi úlovky, málokterý z myslivců se vzhledem k možnosti obtížnosti lovu, drahých nábojů, času apod. jejich lovu věnuje. A je to škoda, neboť existuje-li v lovu něco napínavého, něco, při čem musí lovec vynaložit veškerou svoji dovednost, ostražitost a duchapřítomnost, aby počínání bylo korunováno úspěchem - pak je to právě možnost lovu tohoto krásného a nadaného ptáka.

Je správné, že doba lovu hřivnáče je časově vymezena. V dřívějších letech ho bylo možno lovit již na jaře, v době toku, kdy vysedává na vrcholcích stromů a svým vytrvalým houkáním se snaží přivolat svoji družku. V tuto dobu je méně ostražitý a lehce ulovitelný. Bohužel, tato doba lovu s ohledem na známou vyrovnanost poměru pohlaví, vedla někdy až k jeho vybíjení.

Holuba hřivnáče je možno lovit několika způsoby. Zažil jsem mnoho nádherných chvil při lovu vábením. Je to napínavý lov. Vábení provádím z dobrého úkrytu pod vysokými stromy, nejlépe pod tzv. "výstavky", na které hřivnáč často a rád zasedá, protože prý při východu slunka se rád "koupe ve sluníčku". Vábení provádím buď silným foukáním mezi palce sevřených dlaní, nebo pomocí vábničky, tzv. "houkače, či holubáka", na níž lze věrně napodobit jeho houkání. Trvalo mi to ovšem dlouho, než jsem dovedl věrně houkání napodobit. Verš houkání je pětislabičný, asi takto: "hu-húúú-húúú-hu-hu" a holub ho opakuje dvakrát až čtyřikrát, načež vždy celou sloku zakončí tečkou - "hu".

Nejvhodnější dobou pro vábení je časné jitro, do východu slunce. Zpravidla počkám až na první zahoukání ve svém okolí, na které pak tímto způsobem odpovídám. Měním přitom přestávky mezi houkáním, aby se volaný holub nedomníval, že odpověď je ozvěnou jeho vlastního hlasu. Jakmile po několikerém zavábení ozývající se holub na delší dobu umlkne, je to pro mě vždy znamení, že pátrá po sousedovi. Je to zároveň pobídka pro mě, abych hlasitěji zavábil, poté se mi vždy volaný v blízkosti objeví, ale jen na tak dlouho, dokud nezjistí svůj omyl. Holub zpravidla povylétne s hlasitým zapleskáním křídel nad stromy, pak je roztáhne a spustí se zpět do korun stromů nebo přímo na "můj" výstavek. V tuto dobu je holub velice ostražitý a nedůvěřivý. Proto s výstřelem neváhám a raději s ním pospíším.

Také další způsoby lovu zasluhují zmínku. Tak např. čekání provádím v úkrytu u potůčků, kaluží vody, studánek, u slanisek pro spárkatou zvěř, nebo míst, kde holubi nocují. Pravidelně dvakrát denně se do těchto míst holubi vracejí, a to mezi 11. a 12. hod. dopoledne a pak navečer před soumrakem.

Tam, kde je rozsáhlá polní honitba vedle lesa, si připravuji úkryt pro čekání na poli, na něž po žních, zejména ovšem opět zrána, zapadají jednotlivci i celá hejna těchto ptáků na paši.

Konečně po žních možno šoulat-slídit za nimi po poli, využívaje různých skrytů pro dobrý úlovek. Je to velice náročné, ale vyplatí se to.

Ve svém mládí jsem byl lovem hřivnáčů úplně posedlý. Lov byl vždy pro mě obrovskou radostí, ale také mnohdy "prokletím". Holubů byla tehdy hojnost, napočítat v hejnu padesát i více jednotlivců nebyl žádný problém. Tak si vzpomínám i na jeden takový nezapomenutelný lovecký zážitek.

Vracel jsem se po ranní pochůzce domů. Sluneční paprsky už prorazily ranní opar a nyní se mocně opíraly o vlhkou zem, z níž se kouřilo, jako by byla polita vřelou vodou. Šoulal jsem zalesněnou strání, do okraje lesa, odkud jsem měl namířeno na polní cestu, která vedla do mé rodné obce na Prostějovsku. Hřivnáči jako by se styděli za svůj hlas. V lese se ani jeden za celé ráno neozval. Bylo příjemné ráno a domů se mi moc nechtělo. Mírně unaven pochůzkou, usedl jsem na poražený kmen stromu v domnění, že se dočkám, že uslyším někde v lese přece jen holubovo zahoukání. Všude klid, jako by holubi opravdu vymřeli.

Po chvíli, ve vzdálenosti asi tak 500 kroků, zakroužilo nad poli hejno hřivnáčů. Tak tam jsou a já je čekal v lese! Už se pomalu houfují k odletu. Udělali několik otáček a zasedli na pole chráněné z mé strany souvislou stěnou lískových keřů. Ihned mi blesklo hlavou, že bych mohl této stěny křovin využít, nepozorovaně se přiblížit k poli, na kterém holubi začali paběrkovat zbytky pšenice. Plížením - plazením, které jsem se učil na vojně, se mi podařilo dosáhnout stěny keřů. Snažil jsem se v mezerách křovin zjistit, kde a jak daleko holubi jsou. Povedlo se mi to. Ti byli pěkně seřazeni na strništi, ne dále než 20 kroků. O mně neměli ani zdání.

Zamířil jsem svým trojranným brokovým automatem na skupinu nic netušících holubů a vystřelil. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se po ráně něco na poli "zaplácalo", zatímco ostatní se zmateně rozlétli do všech stran, dva z hejna přímo nad moje stanoviště, letěli poměrně nízko. Rychle jsem na jednoho z nich zamířil a vystřelil, ten byl zasažen a padl na zem jako kámen. Mám ale v hlavni přece ještě jeden náboj, a také jsem toho využil! Rána "na lap" byla účinná, efektní, i tento holub, sice křídlován, padl do blízkého jetele. Zůstal jsem skoro bez sebe. Ráno plné beznaděje, a teď takový úspěch. Rychle jsem spěchal pro toho křídlovaného, aby se mi někde nezatoulal, ale nebylo zapotřebí, neboť i on již hasl. Zvedl jsem oba, byli mladí, poznal jsem to podle toho, že neměli doposud bílé obojky na krku, a spěchal k místu na strništi. Zdáli jsem uviděl čtyři hřivnáče, už bez známek života. Radost mi prolétla celým tělem. Jednoho po druhém jsem zvedl a odnesl na blízkou mez a z tradice udělal z nich výřad. Přede mnou, pěkně vyrovnaní, odpočívalo šest hřivnáčů. Mnohdy jsem pro ulovení jednoho holuba věnoval celé dny i týdny a teď, za necelou minutu, takový úspěch.

V ranním svitu to byl nezapomenutelný obraz, který se mi už nikdy neopakoval a opakovat asi nebude. V loveckém deníku, který pečlivě vedu již více než půl století mám poznamenáno, že se tak stalo 3. září 1951.

Jan SOMMER