Jak psát obranu myslivosti

V císle 10/99 našeho casopisu Myslivost vyšel jako úvodník clánek Ing. Jirího Zíky. Obsahoval polemiku s clánkem z Lidových novin ze 21.08.1999 "Soumrak bohu zeleného údolí v CR" (který byl v tomto císle našeho casopisu rovnež pretišten). To co bylo kolegou Zikou kritizováno, opravdu patrí k velmi pokleslému, nezasvecenému a hloupému výronu nenávisti proti nám, myslivcum a myslivosti vubec. V poslední dobe se stále casteji setkáváme s podobnými výpady i ve "velkých", celostátních médiích, které bohužel jednak rezonují s rozšírenými náladami a predstavami dost velké cásti "laické" verejnosti a jednak svými dezinformacemi ci prekrucováním faktu takovéto protimyslivecké nálady vyvolávají a podporují. Na druhou stanu je ale tato situace vyvolána, nebo alespon umožnena také tím, že naše verejnost a ani vetšina novináru a dalších pracovníku médií o myslivcích a myslivosti neví prakticky vubec nic a proto ochotne prejímá ony jednostranné, nepravdivé informace od tech zájmových skupin, které jsou myslivcum neprátelsky nakloneny - jejich oznacení si jiste lehce každý z nás dosadí.

Presto, že možnosti naší obrany proti temto jevum vypadají casto beznadejne, nezbývá nám v zájmu zachování další existence naší myslivosti nic jiného, než s takovýmito dezinformacními kampanemi, které se obcas objevují - a nyní jsme zrejme obema nohama v jedné z nich, usilovne a bez oddechu bojovat. Jednou z hlavních oblastí tohoto boje pritom musí být maximální informacní otevrenost - na jednu dezinformaci se musíme pokusit odpovedet alespon tremi pozitivními a objektivními informacemi tak, abychom vlastne vzdelávali jak verejnost, tak i žurnalisty. Ti všichni by se meli dozvedet alespon neco o skutecné roli, poslání a práci myslivcu a o významu myslivosti vubec. Duležité je nenechat bez povšimnutí žádný z tech mediálních útoku, které jsou proti nám namíreny a neprodlene na ne reagovat, vyvracet nepravdy v nich obsažené, uvádet na pravou míru špatné a chybné závery. Je to obtížné - vule k otiskování pozitivních informací je bohužel ve vetšine našich medií znacne omezená touhou po skandálech a negativních zprávách, nesmíme se ale vzdávat a musíme reagovat pokud možno z více stran, na co nejvíce úrovních.

Je zde ale jeden problém, pokusím se ho ilustrovat práve na clánku kolegy Zíky. Jeho clánek a spousta dalších, podobných, odborne fundovaných a statecných stanovisek, se presne hodí do našeho stavovského, odborného casopisu. Ten je urcen pomerne vyhranenému a omezenému okruhu ctenáru - myslivcu a clánek v nem otištený posílí naši stavovskou sounáležitost, pomuže nekteré z nás vyburcovat z letargie, prinese nám i nové odborné informace, takže je plne na svém míste. To ale bohužel príliš nepomuže zvyšování informovanosti laické verejnosti a laických médií o myslivosti, ani to neodbourá panující nevzdelanost v této oblasti, protože nemyslivci náš casopis príliš nectou. Tomu, co ted ve vztahu k verejnosti a médiím nejvíc potrebujeme, by napomohl nejvíc clánek, který by vyšel práve v onech Lidových novinách, nebo nejakém jiném celostátním, populárním médiu. Když pomineme to, že by v takových novinách clánek kolegy Zíky asi težko otiskli, musíme si priznat, že na jejich prumerného ctenáre - laika by asi nezapusobil ve prospech, ale spíš v neprospech naší myslivosti. Proc? I když si to vetšinou neuvedomujeme, protože skoro všichni svými mysliveckými myšlenkami a postoji výrazne ovlivnujeme a tudíž i príslušne vzdeláváme své okolí, drtivá vetšina novináru i jejich ctenáru neví o myslivosti prakticky vubec nic a má vuci ní "zatvrdlé" predsudky, ze kterých vycházejí myslivci jako vecne opilí, vrahounští vyvrhelové. Toto obecne rozšírené povedomí ale nemužeme zvrátit argumenty, které jsou nám všem jasné, jako je napr. poukazování na slavné a krásné myslivecké tradice, významné osobnosti naší myslivosti ci nesporné zásluhy nás myslivcu a našich predchudcu - to vše laický obcan vetšinou vubec nezná a nic mu to neríká.

Naše obranné informování tedy musíme postavit na podrobném, trpelivém vysvetlování tech nejzákladnejších, z našeho pohledu notoricky známých, pro nás až primitivních skutecností - jako bychom o myslivosti mluvili se zhruba peti- až sedmiletým dítetem. Pozor, nenechme se zmást tím, že mnoho novináru i ctenáru jsou jiste vzdelaní, inteligentní lidé, obecne totiž platí pravidlo, že informacní úroven mediálních zpráv ci sdelení nemuže presáhnout úroven akceptovatelnosti dítete nižšího školního veku! Navíc musíme s takovým ctenárem, at je to novinár, ci "radový" obcan pracovat v rukavickách - se vší slušností a úctou, i když bychom meli sto chutí napsat neco pekne od plic.

Protože se zrejme mnoho z nás i v budoucnosti bude stále casteji setkávat s onemi ruznými, neprátelsky ladenými clánky ci jinými mediálními útoky na naši myslivost, meli bychom na ne v co nejširší míre a v co nejvetším poctu reagovat - cím rychleji, tím lépe. V následujících rádcích jsem si dovolil predložit jakési šestnáctero zásad, jak by taková reakce (urcená pro laickou, nikoliv odbornou verejnost) mela vypadat - cemu bychom se meli vyhnout a na co bychom naopak nemeli zapomenout, i když nám to bude treba pripadat jako nošení dríví do lesa. Jako vodítko mi posloužil onen pamflet z Lidových novin a hlavne na nej reagující clánek kolegy Zíky.

Cemu se dusledne vyhýbat

1. Osobní útoky na autora, pomlouvajícího myslivce ci myslivost a to jak ve forme obvinování z postranních úmyslu, ze závadové minulosti ("bude to prevlecený bolševik, stará struktura, ...kdo jste, že se odvažujete napadat myslivce...." apod.) nebo ironizováním jeho znalostí, vypichováním jeho omylu ("slyšel jste vubec nekdy o ......, kdybyste znal problematiku, o které píšete, tak byste nikdy netvrdil, že..., je otázka, zda jste opomnel príslušná fakta zámerne ci z neznalosti...." apod.). Novinári se takovými útoky urazí a "zaseknou", laickému, nezainteresovanému ctenári to nic nerekne, protože porádne nechápe, o co se vlastne jedná a navíc si rekne, že autor polemiky - myslivec je "nejaký uražený nebo divne zaujatý" a ten tím ztrácí hodnovernost v ocích neutrálního, ci spíš lehce protimyslivecky zaujatého ctenáre.

2. Rady, jak mel autor clánek napsat ("mel jste zacít už od feudalismu....." apod.) a citove zabarvené hodnocení jeho tvrzení ("je to od vás neuveritelne zlé a hrubé...., už dlouho jsem neslyšel neco tak sprostého a zároven demagogického...")

O reakci ctenáru platí totéž, co v predchozí tezi.

3. Zduraznování vlastních zkušeností, znalostí a vlastností, zvl. srovnáváním vlastní osoby s autorem kritizovaného clánku ("delám myslivost už x let, ale nedovolil bych si napsat to, co vy....., nikdy bych nepsal jako vy o vecech, kterým nerozumím....." apod.). Reakce ctenáru stejná jako v predchozích.

4. Kritizování a "rozmazávání" z hlediska nemyslivcu drobných chyb a omylu, kterých se autor kritizovaného clánku dopustil, hlavne napr. v terminologii ("lesnický" místo lesní zákon, "zvírata" místo zver apod.). Všichni, krome nás myslivcu, mají v odborné terminologii naprostý zmatek a presnost nevyžadují ani od novináru z obecných, neodborných médií. Naše vyžadování správné a presné terminologie od autoru "konzumních" periodik potom vypadá v ocích stejne nevzdelaného a nepouceného ctenáre trochu jako hnidopišství a nesympatické "rejpalství"

5. Bagatelizování reálne existujících, špatných stránek myslivosti a nekterých myslivcu, i když se vyskytují v podstatne menším rozsahu, než je obecné povedomí (nadmerné požívání alkoholu, nehody pri zacházení se strelnou zbraní, lov chránených zvírat apod.). Pokud naši kritiku v této oblasti odbydeme jen lehce treba tím, že automobilismus má na svedomí podstatne víc lidských životu, i životu vzácných, chránených zvírat než myslivost, vyvoláme tím u bežného ctenáre, který je automobilista ale ne myslivec, nepríjemný pocit, že obvinujeme i jeho a dojem, že problém automobilismu do problematiky myslivosti nepatrí.

6. Vyvyšování zásluh a práce myslivcu oproti jiným cinnostem a zálibám ("staráme se o zver v dobe, kdy se jiní venují zábave...." apod.) a soucasne uvádení problému, potíží a nespravedlností, které jsou bežným ctenárum nesrozumitelné, vzdálené a považují je za zanedbatelné (nutnost delat zvláštní zkoušky na zbrojní prukaz, nutnost strílet brokovnicí na nepohyblivý terc apod.). Opet - laický ctenár, nemyslivec, který má jinou zálibu, si s rozladením rekne, že i jiní obetují svuj volný cas, peníze a námahu a nevyvyšují se nad jiné, cynický ctenár si pak rekne, že nás k tomu nikdo nenutí, tak at to nedeláme, nebo at si nestežujeme.

7. Obecná, absolutní tvrzení o krásách ci naopak strastech myslivosti, která si nemyslivec težko muže overit a která nejsou v clánku podrobneji rozvedena ci zduvodnena ("správne provedené prijímání mezi myslivce je krásnou vzpomínkou na celý život....., došlo ke katastrofálnímu rozvoji pytláctví...." apod.). Takováto, blíže nerozvedená tvrzení jsou pro laického ctenáre, i novináre, který o problematice nic neví, jen prázdnými hesly, jakousi "vatou", která snižuje hodnotu argumentace clánku.

8. Odvolávání se na autority, které jsou významné pro myslivce, ale laici je neznají (hrabe Sporck, prof. Dyk apod.)

Z hlediska laika taková autorita nemá žádnou váhu, protože o ní nic neví, na druhou stranu se naopak cítí nepríjemne - že jej autor upozornuje na nedostatky v jeho vzdelání a rozhledu

8. Obvinování autora kritizovaného clánku z toho, že nepopsal pozitivní stránky a zásluhy myslivosti a myslivcu (zimní préce o zver, orální vakcinace lišek apod.). Bežný ctenár tyto zásluhy vetšinou nezná, nic mu bez podrobnejšího komentáre a vysvetlení neríkají a navíc má pocit, že novinár má vyhledávat negativa a jestli chtejí myslivci aby se vedelo o jejich zásluhách, tak at si to napíšou sami.

Co je naopak treba pokud možno neustále uvádet a psát:

1. Zduraznovat laikum, co je to myslivost - že se jedná o komplexní péci o zver, která tvorí duležitou soucást prírody - ekosystému. Lov predstavuje jen malou cást myslivosti, nelze jej s myslivostí zamenovat a slouží pro zachování rozmanitosti a pocetních stavu zvere.

2. Vysvetlovat, proc se zver neobejde bez myslivosti - že žijeme v kulturní krajine, ve které už nelze obnovit prirozenou rovnováhu s predátory (to bychom museli mít všude spoustu vlku a medvedu, aby se udržely stavy velké spárkaté zvere na únosné míre), a proto myslivost, ostatne už nekolik set let pusobí jako umelý, ale nezbytný faktor zachování rovnováhy, zabránení neúmerného premnožení nekterých druhu zvere, zachování existence jiných druhu, zabránení obrovským škodám na zemedelství, lesnictví apod. Jak se myslivost na udržování tohoto rovnovážného stavu podílí - krmením zvere v dobe nouze, pestováním zverních polícek, krytu, ochranou zvere pred premnoženými, nebo cizorodými predátory, podáváním medikamentu, vitaminových prípravku, vakcinací, sanitárními a prubernými odstrely apod.

3. Objasnovat myslivost jako historicko-kulturní fenomém, velkou merou ovlivnující stredoevrospkou spolecnost. Zde mužeme zmínit lovecký pud, který dríme ve velké cásti mužské populace, jeho usmernování mysliveckými zvyklostmi, obrady, slavnou historii ceské myslivosti, vytvorení stávajícího systému myslivosti už v 19. století - ale vše psát jako pro ctenáre, který o myslivosti slyší poprvé v živote, tedy jen ta nejzákladnejší fakta, neodvolávat se na žádné nám známé autority, osobnosti apod.

4. Vysvetlovat soucasnou organizaci a úpravu výkonu práv myslivosti opet v té nejjednodušší a základní podobe - ctenári a redaktori nevedí, že existují honitby jako urcité logické územní jednotky, na kterých je výkon práva myslivosti (a tedy vlastne ochrany místního ekosystému) sveren tomu, kdo pro to má odborné, komisionálne prokázané znalosti a predpoklady a zájem to vykonávat - a muže to být jak vlastník pozemku, tak myslivecký nájemce. Jak je výkon práva myslivosti kontrolován, jak mezi nejprísnejší kriteria patrí státními orgány stanovené plánované pocty, druhová, pohlavní i veková skladba zvere apod.

5. Uvádet opet v té nejsrozumitelnejší forme ekonomické problémy s výkonem práva myslivosti. Skoro nikdo si neuvedomuje, že myslivost ty, co ji delají baví, že z jejího výkonu lze získat zverinu i poplatky za odstrely, ale že je nutné platit casto velmi vysoké nájemné za honitby, za krmení, za údržbu a budování nezbytných mysliveckých zarízení a vetšinou je bilance této záliby hluboce pasivní a myslivci ji doplácejí z vlastní kapsy, prípadne to reší pracovním nasazením na brigádách apod. Je to nárocné, nákladné, a namáhavé, ale deláme to rádi - jako i jiní lidé, kterí mají zase své konícky, o to radeji, že vidíme, že to prináší prospech zveri.

6. Vysvetlovat problém pytláctví - ale vždy až po ekonomickém vysvetlení. Poukazovat na dva hlavní problémy - jednak je logické, že myslivci, kterí chovu zvere venují spoustu penez, casu a námahy chtejí za to být odmeneni lovem, trofejemi a zverinou a samozrejme se nemohou smírit s tím, že zver loví nekdo, kdo pro ni nic neudelal a vlastne krade plody práce myslivcu (musíme podotknout, že kus, který uloví pytlák už myslivec v rámci plánu lovu neuloví, že si tedy nemuže strelit "neco jiného", jak je obecne ve verejnosti rozšíreno), jednak se pytláci neohlížejí na ono ochranu ekosystému, neloví prestárlé, nemocné, slabé kusy, jak se o to aspon snaží myslivci, ale naopak loví casto mladé, nadejné a chovné kusy, brezí samice, matky od mládat, která pak uhynou apod. Tak zpusobují degeneraci a zhoršení kvality populace. Lze se zmínit o tom, že pytláci, aby nebyli pristiženi, loví casto nevhodnými zbranemi, nedohledávají postrelenou zver a tím jí zpusobují nesmírné utrpení.

7. Asi se nevyhneme zmínkám o tech stránkách myslivosti, které jsou pro vetšinu myslivcu nepochopitelné - to je lov, tedy zabíjení zvere, umelé chovy bažantu a divokých kachen urcené prevážne k odlovu apod. Zde záleží na každém z nás, jak se s prezentací této problematiky vyrovná. Zrejme nemá cenu ponekud falešne predstírat, že napr. myslivci zver zabíjejí jen kvuli prubernému odstrelu a ze sanitárních duvodu a že by ji jinak nelovili. Zrejme bychom meli priznat že máme jako stamiliony jiných lidí vrozený lovecký pud. Ten se u jiných projevuje v dravém podnikání, ve sberatelství, v provozování ruzných sportu - no a my mu dáváme pruchod v té prapuvodní forme tak, aby to pokud možno zveri a prírode pomohlo a aby lovená zver netrpela. Je možno se zminovat o podstatne humánnejší smrti lovené zvere v jejím prirozeném prostredí, v situaci, kdy smrt neceká, kdy má šanci lovci utéct a zachránit se, než je prumyslové zabíjení jatecních zvírat, která celý život trpí v nesnesitelných podmínkách omezeného prostoru a jsou nehumánne, casto s velkým utrpením zabíjena a navíc vzhledem k prumyslovému charakteru zabíjení o své "poprave" predem ví, nebo ji aspon tuší.

8. Rovnež bychom se nemeli vyhýbat excesum, které v myslivosti existují, at je to nadmerné požívání alkoholu pri ci po loveckých akcích, strílení hájené zvere ci dokonce zvírat, která ani zverí nejsou, zranení zpusobená strelnou zbraní pri spolecných lovech apod. Meli bychom tyto excesy priznat a spíš zduraznovat naši snahu o odstranování a minimalizování techto excesu - myslivecké vzdelávání, osvetu, tvrdé kroky mysliveckých organizací, státních orgánu apod. Zmínit se i o tech mysliveckých cinech, které jsou laiky považovány za excesy, ale ve skutecnosti jimi nejsou - zejména zastrelení volne pobíhajících psu a kocek. Opet skoro nikdo z nemyslivcu neví, jak má zver velmi tesnou "napjatou" energetickou bilanci organismu hlavne v dobe nouze a jak nekolik úteku pred pro zábavu pronásledujícími psími milácky, které po návratu z procházky ceká teplý pokoj a bohatá strava, znamená pro takového srnce casto smrt z vycerpání ci podchlazení. Argumentum typu porovnání poctu zabitých lidí pri spolecných lovech s poctem obetí automobilismu, ci poctu opilých lovcu s poctem opilých ridicu bychom se pokud možno meli vyhnout, nebo je uvádet jen pomocne.

Karel Bartošek