Litovelská bažantnice

Rozsáhlý prales Hercynské podprovincie pokrývající v dávné minulosti cást Hornomoravského úvalu mezi Mohelnicí a Olomoucí, tvoril po historicky dlouhé období víceméne uzavrený ekosystém, jehož vývoj byl ovlivnován pouze klimatickými podmínkami a povetrnostními ciniteli. Úrodná puda, vysoká hladina spodní vody, nadto obohacovaná epizodickými nebo periodicky se opakujícími záplavami významne prispívala k existenci a prosperite "luhových spolecenstev" listnatých lesu. Bohatý kerový a bylinný pokryv, s radou popínavých rostlin, vtiskoval zalesnenému území ráz neproniknutelného hvozdu. Dlouhodobý vývoj biosféry se stále více zacínal projevovat i na celkovém zazverení dané oblasti. Nesmírné bohatství lovné zvere sem odedávna lákalo stále více a více lovcu. Nejstarší zprávy o myslivosti jsou datované rokem 1578.

Prameny uvádejí, že charakteristickou zverí pro celou oblast se postupem casu stal bažant, a to i na té cásti Hornomoravského úvalu, který spadá pod správu CHKO Litovelské Pomoraví. Predpokládá se, že bažant zavedený v polovine 16. století na tehdejší majetky Pernštejnu (Tovacov, Kralice na Hané apod.) se z nich díky své povaze rozšíril prirozenou cestou i na okolní plochy, v jiných prípadech byl v pozdejší dobe zaveden umele, takže v prubehu jednoho století se velká cást stredomoravského území stala bažantí komorou pro celou Moravu a Slezsko. Pri feudalizaci zbytku puvodního pralesa byl tento rozdelen mezi sedm vlastníku, kterí se tu vetší tu s menší pécí venovali myslivecké péci o zver.

V letech 1945 až 1953 prechází cestou konfiskace nebo vzájemné dohody do vlastnictví státu lesní objekty tvorící v soucasnosti, po vyjmutí ze správy Lesního závodu Litovel, CHKO Litovelské Pomoraví od roku 1991. To znamená, že zminovaná oblast byla v státní správe od roku 1945 do roku 1990. Historicky dosti dlouhé období na to aby tato správa se významne spolupodílela na soucasné tvárnosti této krajiny.

V dusledku zvyšujícího se zájmu o tuto komoditu z ciziny i za úcelem oživení turistického ruchu, zvyšoval se i zájem o využití oblasti pro chov bažantí zvere, která v zacátcích státní správy byla na ústupu.

Ke dni 26. 6. 1962 byl po predchozím jednání vydán Ministerstvem zemedelství, lesního a vodního hospodárství dekret, kterým se zrizovala Vyhražená honitba MZLVH bažantnice "Stren-Brezová" (pozdeji nazývaná Litovelská bažantnice), o výmere 2323 ha. Dekret stanovil, že bažantnice bude sloužit jednak k odchytu živé zvere a také za úcelem obnovení a zvýšení populacní hustoty bažantí zvere na cásti území, o nemž se v archivních dokumentech uvádí, že je soucástí oblasti s nejvhodnejšími podmínkami pro chov bažantu. Zvýšené pocetní stavy mely pak být využívány za úcelem porádání poplatkových honu, jejichž výnos mel mimo jiné také pokrývat náklady na chov a organizaci honu.

Náklady na provoz bažantnice byly vetšinou hrazeny z bežných financních prostredku Lesního závodu Litovel, pouze menší cást z fondu pojmenovaného jako "fond pro zvelebení myslivosti".

Intenzifikace chovu vyžadovala postupný prechod z tzv. divokého chovu na polodivoký, až posléze na vysoce intenzivní voliérový chov. Po velkých letních povodních v letech 1965 a 1966 dochází k tak znacnému ústupu v krajinném prostoru se vyskytujících bažantu, že jen posledne jmenovaný zpusob chovu se ukázal být jedine vhodným pro úcely, pro které byla bažantnice zrízena. Intenzita chovu, ochrana pred predátory srstnatými i pernatými byla v následujících letech alfou a omegou pro dosažení odpovídajících výsledku.

Príroda již ale neposkytovala dostatek vajec pro zdárné uskutecnování voliérového chovu, bylo proto nutné založit chovná hejna, pri jejichž obmenách pak bylo v následujících obdobích postupováno zpravidla takto: bažantí kurata byla vypuštena do krajinného prostredí ve veku šesti týdnu, a to v mesících cervnu až zárí. Z nich pak byli odchytáváni jedinci pro nová chovná hejna již od listopadu do 15. ledna. Tento zpusob obmeny hejn má svou výhodu v tom, že nejen zkracuje bažantum pobyt v chovných zarízeních, ale spolupusobí i v eliminaci domestikování chovaných jedincu a jejich potomstva na nejnižší možnou míru. Zpusob líhnutí a s tím spojené práce jsou již dostatecne propracované a nelze na toto téma nic nového uvést.

Rozhodujícím predpokladem úspešnosti voliérového chovu je úspešné prevedení jedincu z péce chovatele do samostatného života. Vyselektovaná kurata bažantu byla ve veku šesti týdnu za príznivých povetrnostních podmínek vypuštena do odchovné lokalitu. Klícovou se v této etape odchovu stává péce chovatele, zajištujícího v prechodové dobe potravu a bezpecnost kurat. Deje se to tak dlouho, pokud není patrné, že kurata si zacínají oživovat prirozené instinkty urcující jejich zpusob chování v novém prostredí, a to za všech okolností. Míra a rychlost návyku a nové životní podmínky muže být ovlivnena i nove vznikajícími vnitrodruhovými vztahy, jež mohou zásadním zpusobem zajištovat úspešný vývoj dané populacní jednotky (hejna). Hejno jim zajištuje pri nepríznivém pocasí teplo, proti hrozícímu nebezpecí urcitou ochranu (známé houfování). Pokud se vypuštení jedinci zhoufovali do príliš velkých hejn, pozorujeme, že tyto se postupné rozpadávají na menší hejnka navzájem od sebe izolovaná. Mnohé z etologie bažanta je pro vetšinu kritiku i zacínajících chovatelu neznámé, a proto mohou nezasvecenému pozorovateli unikat jednotlivé souvislosti mezi vekem bažanta, vnitrodruhovými vztahy a populacním územím. I v tomto prípade platí, že vše souvisí se vším. Príliš rigorózní závery by nemusely být ku prospechu chovu.

Nove vzniklá bažantnice, i když byla situována na pro chov výhodných lokalitách, presto mela jednu velkou nevýhodu v tom, že protékající reka Morava pusobí každorocne záplavy, nekdy silnejší nekdy slabší, ale stala se urcujícím faktorem úspešnosti chovu. Tak napr. rok 1981 byl v celé historii bažantnice rokem zcela výjimecne nepríznivým. Povoden, která inundacní území reky postihla, byla takového rozsahu, že nebylo pametníka takové hruzy. Povoden oznacovaná jako stoletá voda zaplavila chovné voliéry, u prochladlých slepic bažanta se v dusledku toho snuška opozdila oproti jiným rokum o 14 dnu. Výsledný efekt snušky byl v prumeru o 8 až 10 vajec menší než bylo obvyklé. V následujících mesících se zdálo, že se pocasí umoudrilo a nic již neohrozí chov. Ale dlouhotrvající atmosférické srážky spolu s náhlým táním snehové pokrývky na horách rozvodnily reku Moravu, která doslova pres noc z 31. 12. 1981 na 1. 1. 1982 zaplavila témer celé území bažantnice. Náhlý pokles rtutového sloupce z -1 oC na -20 oC završil dílo zkázy. Vylitá voda okamžite zamrzala do takové hloubky, že zver zaskocena prívalem vody nebyla schopna v rozbesneném živlu najít cestu k úniku a ráno jsme nacházeli v ledu uveznená zvírata, jimž už nebylo pomoci. Byl to velmi žalostný pohled.

I pres tyto s vetší nebo menší pravidelností se opakující nepríznivé deje byly výsledky dosahované v Litovelské bažantnici na takové úrovni, že zastínily jiné, méne zranitelné, bažantnice. Lze zajisté jako pozoruhodný výsledek zamestnancu Litovelské bažantnice nazvat dosahovanou skutecnost napr. v prubehu let 1982-1991, kdy se odlov v prumeru pohyboval v rocním prumeru ve výši 22 559 kusu, tj. 9,26 bažanta na jeden hektar honební plochy, vcetne ochranných pásem. Z dosažených výsledku byl vyvozen záver, že prumerná produkce (odlov) 10 kusu bažantu na jeden hektar honební plochy je pro tuto oblast maximálne únosné množství, které znamená asi 15 kilogramu vyprodukované bažantí zveriny.

Po roce 1991 se vyhlašuje na území bažantnice v dusledku vyhlášení CHKO Litovelské Pomoraví útlumový program pro chov bažantí zvere s oduvodnením, že intenzivní chov v prubehu nekolika desetiletí musel nutne ovlivnovat bioceózu lužních lesu v okolí Moravy. A to i presto, že koncepce budování bažantnice k nim byla pomerné velmi šetrná a svým zpusobem rovnež ojedinelá. Postavme oproti tomu tvrzení a studiem archiválií získané poznatky, které konstatují, že bažantí zver se v inkriminované lokalite nachází již více než 250 let a nikdy neškodila. To nakonec dokládá i konstatování správce CHKO pri prebírání tzv. Strenského lesa, jak se územní celek bažantnice nazývá, jež zní: "V Ceské republice posledním zbývajícím územím plošne rozsáhlého lužního lesa s dosud nenarušenou prirozenou dynamikou reky je Litovelské Pomoraví, které se tak díky pozoruhodné zachovalosti druhového bohatství prirozených lužních lesu s bezprostrední vazbou na meandrující rícní systém radí k unikátním krajinám v evropském merítku."

Paradoxu uvedeného opatrení dochází v dobe, kdy se bažantí zver stává zverí ohroženou a v rade zemí jsou cinena opatrení na jeho záchranu. V našich podmínkách, tam kde byl bažant po staletí doma, jej odsud vypudíme. Chov v zajetí je zajisté krajním opatrením, ale jeho potrebnost je dána mírou bezprostredního ohrožení toho kterého živocicha, v tomto prípade bažanta. V našich ochranárských zákonech a provádecích vyhláškách schází opatrení na ochranu živocichu tak, aby byla zabezpecena genetická mnohotvárnost života. Uchování genetické mnohotvárnosti znamená odvrácení nebezpecí vymírání ohroženého druhu. Odolnost ekosystému je totiž urcena stupnem ruznorodosti biologických druhu. Všechny biologické druhy jsou tedy nutné a užitecné. Každý druh má jedinecný genofond, vytvorený pri vývojovém procesu jako výsledek prirozeného výberu. Všechny druhy mají potenciální hospodárský význam i pro cloveka, protože není možné odhadnout, které z nich se casem mohou stát užitecné nebo dokonce nenahraditelné.

Oldrich Kucera