Měřítka vyspělosti

Metro 24.5.1999

Merítka vyspelosti

SLOUPEK

Tak se nám zase letos na polích podezrele hodne zažlutilo - a dlužno ríci, že pro laické lidské oko jde veskrze o docela príjemný pohled. Nelaické oko se ovšem ponekud obrací v sloup, protože zlato na našich polích neveští nic dobrého pro ceské zemedelce. Jde totiž o plochy repky, jejíž tuzemská i zahranicní nadprodukce posunula v lonské sezone výkupní ceny od prvovýrobcu dolu v rádu tisícu korun.

Je trochu šílené, že s tímto stavem panuje na domácím trhu v zásade spokojenost - stát totiž letos uvolnil objemove dost významné vývozní licence, takže se rada pestitelu kojí nadejí, že bude možno domácí produkci exportovat. Možné to je - ale za jaké ceny a kam? A vubec - nemeli bychom již radostné úvahy nad možností exportu surovin obecne ponekud utlumit? Ona se k nám totiž leckterá surovina obvykle vrátí zpet v podobe zpracované, takže si jejím vývozem pomužeme casto jenom k tomu, že v ceských obchodech nakupujeme zboží na bázi tuzemské produkce, ovšem s pridanou hodnotou ze zahranicí, a tedy dráž. Typická situace, o které se príliš casto nehovorí, panuje napríklad na trhu s drevem. Pravda, domácích lesu máme pomerne hodne, drevo nám v nich utešene prirustá a ceští podnikatelé jej utešene vyvážejí za hranice. Jiní podnikatelé ovšem ze zahranicí dovážejí drevený nábytek - a jiste uznáte, že takový drevený obývák stojí asi o neco více než ohoblovaná prkna stejného plošného rozmeru.

Uvedené príklady bohužel vypovídají cosi o vyspelosti ekonomiky této zeme. Existuje samozrejme mnoho merítek, podle kterých lze tu více, tu méne objektivne ekonomickou vyspelost státu merit. Obecne ale platí, že na nejnižší úrovni jsou zeme vyvážející práve surovinu (protože nejsou dost zdatné ji konkurenceschopne zpracovat), na vyšší úrovni pak zeme vyvážející standardní výrobky již zpracované (protože nejsou dost zdatné vyrobit príslušné technologie a vymyslet nestandardní postupy) a na nejvyšší úrovni zeme vyvážející technologie a know-how, podle kterých a pomocí kterých finální výrobky vznikají. Samozrejme u nás existují komodity, které nelze exportovat jinak než jako surovinu, avšak pro jakoukoli ekonomiku je proste potrebné tento typ exportu minimalizovat. Zemedelci by nepochybne chteli napríklad vyvézt prebytek cukrové repy, ješte lepší je ale vyvézt zpracovaný cukr a nejlepší je exportovat výrobek, který zpracovaný cukr obsahuje.

Odpoved na otázku, kudy vede, alespon do druhé skupiny zemí pri jejich uvažovaném rozclenení na typ vývozu cesta, je pritom snadná: Prioritou podpory konkurenceschopnosti musí být zpracovatelé. Jako príklad mužeme vzít domácí potravinárskou výrobu, která v pozici exportéra rozhodne není, i když by jím v rade prípadu, historicky daných (pivo, cokoláda, ale i sýry ci nekteré uzenárské výrobky) být mohla. K tomu však muže dojít pouze v prípade, až budou naši zpracovatelé splnovat alespon základní kvalitativní a hygienické normy. Spousta podniku pritom na první pohled vypadá docela hezky, nicméne parametry typu HCCP, mezinárodní ISO normy a další ukazatele splnuje jen velmi nepatrné procento. Jenže ale ani u potravináru de facto spolecenská objednávka na reálný rozmer našeho zemedelství a strukturu odbytu jejich výrobku nekoncí. Základním zákazníkem je totiž spotrebitel, který bude kupovat produkty v optimální relaci mezi výší ceny a primerené kvality. Nemluvím pritom pouze o spotrebiteli tuzemském - stále více je treba pocítat s merítkem spotrebitele evropského, který stanovuje objednávku pro zahranicní konkurenty našich výrobcu, a tedy zprostredkovane pro ne samotné.

PETR HAVEL, publicista