IHT: Rozšíření Evropy bývalo grandiózní záležitostí

Diskuse kolem rozšíření Evropské unie dokazuje, jak hluboce se změnilo ovzduší od triumfálního pařížského summitu před deseti lety, kdy byl proklamován cíl vytvořit mírovou, demokratickou a nerozdělenou Evropu. Vlády EU i nadále ctí závazek v patřičnou dobu přijmout dvanáct dalších států, ale původní význam tohoto kroku už vyprchal a rozšíření se stalo jen obtížnou povinností. Píše to list International Herald Tribune. Při absenci vnější hrozby už se nadále nezdá být urgentní rozšířit z bezpečnostních důvodů EU až do východní poloviny Evropy. Západní vlády jsou nyní víc než otázkou bezpečnosti znepokojeny propastí v ekonomických poměrech, které stále existují mezi stávajícími členy EU a kandidáty na členství. Země střední a východní Evropy sice udělaly velký pokrok, ale západní Evropa nečeká nečinně, až ji doženou. Převládající názor ve státech EU na přijetí nových členů je přinejlepším vlažný a přinejhorším nepřátelský. V Rakousku, Německu a Finsku podle posledních průzkumů veřejného mínění podporuje rozšíření jen dvacet procent voličů. Lidé na sebe nechávají působit převážně přehnané primitivní obavy z invaze hord hledačů zaměstnání, zločinců a obchodníků s drogami. Xenofobie stoupá - a to nejen v Rakousku. Na vyšší úrovni se opozice vůči rozšíření týká mnohem sofistikovanějších obav. Více členských států bude nevyhnutelně znamenat menší soudržnost, větší ekonomickou rozdílnost, větší rozdílnost politických kultur i větší rozdílnost bezpečnostních zájmů. Rozhodování bude muset být komplexnější a cíl vytvořit z EU efektivnějšího politického hráče rovnajícího se na světové scéně Spojeným státům, bude hůře dosažitelný. Také proto se objevují různé myšlenky, jako je vytvoření federální struktury v rámci Unie či odděleného sekretariátu pro francouzsko-německé vedení. Je pochopitelné, že vlády menších států houževnatě trvají na rovnosti mezi členskými státy. Ovšem ve skutečnosti už teď jsou si některé rovnější. Ekonomická a měnová unie - skupina eura - už je užší unií v rámci Unie. Trendem posledních několika let bylo zintenzivnit spolupráci mezi národními vládami spíše než prohloubit rozhodování celé komunity. Protiřečící si trendy v rámci EU vyvolávají hluboký neklid mezi uchazeči o členství. Jejich snaha o vstup do EU není motivována touhou skončit se statusem druhořadých. Tyto státy uskutečnily mnoho bolestných reforem v přesvědčení, že splněním kvalifikačních požadavků pro přijetí potvrdí a pojistí svou nově získanou nezávislost. Nyní mají důvod k obavám, že by se EU mohla pokusit rozšíření odložit a omezit.