Lukáš Suchý po 33 letech hospodaření: Na statku je každý den jiný, a to mě baví

Před 20 lety byla rodinná farma Suchých oceněna v soutěži Farma roku a při příležitosti prosincového vyhlášení vítězů za rok 2024 měl Lukáš Suchý příležitost bilancovat uplynulých dvacet let. Pěkně to shrnul na konci našeho rozhovoru letos v lednu: „Naše rodina stále hospodaří na zhruba 420 hektarech, jsme spokojeni. Farmaření, to je životní styl. Každý den je jiný a mě baví řešit, co ten den přináší. A rád se za večera po statku projdu, podívám se na zvířata, a jsem rád.“ I ten den, kdy jsme spolu hovořili, byl po několika mrazivých a klimaticky nejistých dnech jiný, a byl krásný.

Statek Suchých leží v městysi Slavětín, několik kilometrů od Loun. Kraj je to malebný, historií prodchnutý, kraj Oldřicha a Boženy a také rodu Zajíců z Hazmburka, na dohled od Českého Středohoří. Centru městyse vévodí již z dálky viditelný výstavný gotický kostel svatého Jakuba ze 14. století, postavený na románských základech. I statek má historické základy, byla zde totiž tvrz. Hospodářství bylo rodu vráceno v roce 1992 Lukášovu dědovi Leo Suchému, kterému vděčí za mnohé, i za nadšení a vizi. A už se těší, jak jednou statek předá synovi, který studuje na střední zemědělské škole. Tolik stručný úvod.

Po dvaceti letech od úspěchu ve Farmě roku se dá pohlédnout zpět, ale i nahlížet do budoucna, že?

Spíš začnu pohledem do budoucna. Mohlo by se zdát, že jsme se hodně posunuli a leccos dokázali, ale je tu stále co vymýšlet, a každý člen rodiny zde může najít a jistě najde uplatnění. Snad nakonec i naše dcera, která je zatím ve věku, kdy by se jí líbilo hrát divadlo, nebo být trochu poetickou cukrářkou. Se synem to je jiné, bude mu 17 let, druhým rokem studuje zemědělskou školu a u něj už se o tom dá hovořit. Již pomáhá na farmě, pokud mu čas stačí. Kromě toho, že je vášnivým zemědělcem, je i sportovcem, hraje florbal již od šesti let a má výsledky. Každopádně jsem rád, že mladší generace dorůstá. A nejen naše, ale celé naší rodiny, tedy jejich bratranci, sestřenice. Tedy bratrova rodina. Všichni vidí, jak se zde žije a jaká je možná perspektiva.

A co se konkrétně změnilo? Hodně věcí. Především jsem ale rád, že farma nadále existuje, fungujeme totiž jako rodinná farma a vždycky se dokážeme domluvit. Táhneme za jeden provaz a každý zde nachází své uplatnění podle toho, kam jej to táhne. Snažíme se pomáhat okolním zemědělcům naší technikou, manipulátorem, kombajnem, secím strojem. Za těch dvacet let se nám podařilo přikoupit něco přes sto hektarů půdy, před lety jsme měli vlastních jen devadesát. Dnes vlastníme polovičku obhospodařovaných pozemků, a to je velmi dobrý základ, vzhledem k tomu, jak cena půdy neustále roste, stoupají ceny nemovitostí i pachtu. Vlastní půda je jistota.

Za podstatné považuji, že se nám daří obnovovat techniku a už máme moderní stroje, i když jsou velmi drahé, stejně jako servis. Ale ušetří nám to pracovní sílu i pohonné hmoty, využívají GPS. Nakupovat nové stroje dnes, to je něco jiného než před dvaceti lety, náklady jsou několikanásobně vyšší. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že kombajn na střední výměru, tj. pro nás, přijde na 10 milionů korun, tak bych mu nevěřil. Dnes je to realita a musíme se s tím poprat. Také se nám daří statek průběžně udržovat, střechy, fasády, aby vypadal k světu. Máme kulturní památku, což znamená, že pro takové opravy a udržování platí trochu odlišná pravidla. Zvládáme to statečně. A pěkně se nám na to kouká.

Podařilo se nám realizovat řadu projektů, například uvést do provozu penzion, funguje od roku 2000, nadále rozšiřujeme jeho kapacitu, vybudovali jsme společenskou místnost, pořídili vybavení, hernu pro děti, hřiště, sportoviště, zázemí pro obsluhu.

Před deseti lety jsme přešli na robotický systém dojení, nejprve s jedním robotem, posléze s druhým. Museli jsme se to naučit my i dojnice. Je to velmi dobré i pro pohodlí dojnic, máme jich kolem devadesáti. Zvedla se dojivost, navíc máme lepší přehled o jejich zdravotním stavu i o tom, zda zvíře snědlo celou vypočítanou krmnou dávku, nebo něco nechalo. Máme přehled o říji, což usnadňuje práci zootechnika i řízení stáda. Již dvacet pět let máme zootechničku, která na statku i bydlí, a je pro tuto věc zapálená. Má totiž na starosti nejen zootechniku, ale i řízení dojení. Efekt její práce je markantní, na počátku jsme měli dojivost mezi 15 a 16 tisíci litry a dnes máme 35 až 36 tisíc litrů a v republice se umísťuje naše stádo mezi prvními třemi. Máme ho zapsané v plemenné knize. Jsme hrdí na to, že se nám daří dělat mléko, není nás mnoho. 

Dojicí robot je dobrá investice, která se rychle vrátí. Dnes získávat mléko od stovky krav bez robotů prakticky nejde. Ovšem mít zvířata, to znamená velkou zodpovědnost, chce to mít vůli a hlavně ten správný tým lidí. Navíc si myslím, že na farmu nějaká zvířata prostě patří.

Dalším projektem byla odchovna býků, kterou jsme zbudovali ze staré odchovny prasat. Prasata nám už ekonomicky nevycházela, a uvažovali jsme o rekonstrukci budovy. A když jsme se rozhodli chov prasat opustit, tak jsme budovu, ze které zůstaly jen obvodové zdi, přestavěli na nové ustájení pro padesát býků.

Pořídili jsme také mlékomat, chodili za námi totiž místní, že by měli zájem o mléko. Ano, opravdu místní lidé. Zařídili jsme tedy místnost s mlékomatem a lidé opravdu přišli a chodí, takže se nám investice docela brzo zaplatila. Jezdí k nám lidé i ze vzdálenosti dvacet třicet kilometrů. To nás posléze přivedlo k nápadu postavit malou mlékárnu. Můj děda vždy toužil mít také nějaký vlastní výrobek, a já jsem jeho vizi uskutečnil. Pro začátek budeme mít pět či šest výrobků, časem až osm. Zatím tedy máme postaveno, schválení veterinární správy i registrační číslo. Chtěl bych, abychom zpracovávali 300 – 500 litrů mléka denně. Uplatní se tu jeden z členů naší rodiny, můj bratr, který si to přál. Ano, splnil jsem mu sen. A v prodeji výrobků ze dvora vidím kromě určitého zisku i úžasnou propagaci našeho způsobu hospodaření, vztahu ke zvířatům, ke krajině i způsobu našeho života.

Zmínil jste, a nejen vy, i ostatní členové ASZ, vstřícnost veterinárních inspektorů a Státní veterinární správy vůbec. A toto zaměření mi potvrdil i její ústřední ředitel Zbyněk Semerád.

Přesně takové zkušenosti máme. Když jsme se rozhodli vybudovat malou mlékárnu, konzultoval jsem kdeco s příslušným veterinárním inspektorem, a pak všechno probíhalo bez problémů. Zaznamenal jsem v posledních letech u veterinární správy veliký pokrok. Veterináři jsou velmi vstřícní a nápomocní a přijde mi, že vítají naše aktivity a podporují naše úsilí produkovat mléko a něco vyrábět. Situace se výrazně změnila k lepšímu. A máme z toho všichni radost. 

Je to možná i díky politické změně v posledních letech, kdy klesá enormní a neúměrná podpora velkých nikoli zemědělců, ale podnikatelů v zemědělství.

Ano, také to tak vidím. To negativní zažil zejména děda, ale dost toho i já, však jsem zde na farmě už 25 let. Jsem přesvědčen, že farmy našeho typu, tedy rodinné farmy, by se měly podporovat, aby se mohly dále rozvíjet. A tím nemyslím jen formou nějakých příspěvků, ale především srozumitelnou a nezatěžující legislativou. Však ten efekt je patrný, už jen za dobu, kdy je pořádána soutěž Farma roku, je zřetelný pokrok a je vidět, čeho farmy dosáhly.

Ostatně se i prokazuje, že rodinná hospodářství jsou životaschopnější a méně zranitelná, než velké celky. A to i znamená i jistý základ pro médii tolik probíranou soběstačnost a schopnost uživení národa. Když navštěvuji ostatní sedláky, vnímám nejen to, že to nikdo nevzdává, ale že se všichni snaží být lepší a ještě lepší. Ta pozitivní energie, která je žene dál, ta je u nás přímo hmatatelná.

Jste v krásném místě, v krajině, kde je tolik zajímavých přírodních lokalit a historických krásností…

Proto také zaznamenáváme rostoucí zájem o ubytování v našem penzionu, který funguje již 25 let. Proto jej zase o trochu rozšiřujeme. Ano, zdejší kraj má co nabídnout. O chod penzionu se celých 25 let stará má matka. Nyní se už přece jen chystá nějakou část práce delegovat. Chci jí dopřát, aby si už trochu odpočinula. I toho se týká generační výměna.

Generační výměna, to je velké téma

Předávat hospodářství nástupci příliš pozdě bývá velká chyba. To nemůže dopadnout dobře. Ideální je, když nastupující generace má elán a je plná nápadů. Když se chuť a elán zabrzdí, může být pozdě. Mladší generaci to odradí. Touží se realizovat. Kolikrát se s tím setkávám i u syna, řekne mi, tati, já bych to dělal tak a tak. Těším se, až nastane ta chvíle, rád mu hospodářství předám. Bylo to tak i se mnou, když mi farmu předal děda. Otec tu pracoval a rád, ale převzít farmu nechtěl, tak jsem hospodářství převzal já, v 25 letech. A z toho, co mě děda naučil, z toho žiji dodnes. Obdivoval jsem a obdivuji jeho nápady a vize, a jeho elán, s jakým v šedesáti začínal hospodařit. Devět sezón jsme spolu strávili. Hleděl dopředu, uměl se vyrovnat se všemi novinkami, s počítačem, internetem, novými předpisy. Místo aby odpočíval, pustil se do hospodaření.

A mě farmaření baví. Je to životní styl. Každý den je originální, jiný. Není to tak, že ráno vyrazíte do práce, všechno je většinou dané, nic nového. Tady nevíte, co den přinese, co se vyvine a mě baví ty situace řešit, zkrátka je to rozmanitý život. Já jsem Blíženec, a ten se nesmí nudit, potřebuje pořád něco vymýšlet. Ne, nechci, abychom byli farma o tisíci hektarech, to zase ne, v tom pro nás nevidím smysl života. Přeji si, a všichni o to usilujeme, abychom vše zvládali a byli šťastní. A vím, že šťastný je i farmář s několika hektary. Štěstí nezáleží na tom, jak je farma veliká. Důležité je, zda práce baví a člověk zažívá uspokojení. Ráno vstát a jít do práce s chutí. A také navečer se po hospodářství projít a vidět spokojená zvířata.

Pro mě je to velké zadostiučinění, včetně radosti z naší mlékárny. Když lidé dělají svou práci rádi, dělají ji dobře. My také rádi hovoříme se zákazníky a návštěvníky. Osobní kontakty považuji za důležité. Dojde totiž i na některé nápady a návrhy, a to je zpětná vazba, o kterou stojíme.

A vlastně se to týká i vztahu se spolupracovníky. Kromě členů rodiny máme i pět až šest zaměstnanců, se kterými si každý měsíc společensky posedíme. A dokonce i zde už řešíme generační výměnu, už se stalo, že za starší zaměstnance nastupují jejich potomci. A to považuji za moc dobré znamení. Zkrátka máme dobrý tým.

A další plány?

Samozřejmě neustrnout. Těšíme se na další projekty. Třeba na zmíněném penzionu nás čeká dost práce. Rozšíření, vybavení. A počítám i s tím, že mě syn bude brzy směřovat zase o krok dále. 

- - -

Loučíme se s poděkováním za rozhovor a s přáním všeho dobrého. Z výběhu nás pozorují spokojené krávy. A co to je nad nimi? Dozvídáme se, že to je na speciální konstrukci složená zastiňovací síť, kterou v horkém létě nad dojnicemi rozprostírají. Nu, dnes se to moc nezdá, ale léto přijde, než se nadějeme…

Rozhovor vedl: Josef Duben