Zemědělské zákony z března 1948 rolníci vítali, byl to ale začátek kolektivizace

Několik zemědělských zákonů, které 21. března 1948 přijalo Ústavodárné Národní shromáždění Československa, v podstatě zahájily kolektivizaci zemědělství. Ta záhy přerostla v násilnou akci komunistické moci, která od základů proměnila hospodaření na vesnici a postihla statisíce lidí. Sedlákům byla v atmosféře politického zastrašování zabavována a vyvlastňována půda, zvířata, strojový park i nemovitý majetek. Mnozí z nich přišli o všechno včetně svobody.

Zákony z března 1948, především ten o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), přitom původně většina zemědělců vítala. Do rukou bezzemků, malorolníků a státu se dostaly více než čtyři miliony hektarů zemědělské půdy. Nastupující komunistická garnitura tak získala uznání a podporu části drobných a středních zemědělců, kterým se do jisté míry zamlouvala také likvidace statkářů a církevního vlastnictví půdy.

Ideu kolektivizace zemědělství převzali českoslovenští komunisté od Sovětského svazu, kde ji - i se všemi tragickými následky včetně vraždění a hladomorů - provedli převážně v letech 1928 až 1937. Také v Československu dostala záhy, kvůli snaze zlomit odpor sedláků, svoji násilnou formu. Někdy se uvádí, že násilná kolektivizace venkova začala schválením zákona o jednotných zemědělských družstvech (JZD) 23. února 1949.

První rok po vyhlášení zákona probíhalo združstevňování zvolna, přestože již 1. dubna 1949 vyjeli mezi zemědělce propagandisté, kteří přesvědčovali sedláky ke vstupu do družstev. Dobrovolně do nich vstupovali převážně jen nemajetní bezzemci a drobní domkáři. V roce 1949 existovala jen necelá třicítka jednotných zemědělských družstev na 7000 hektarech polností.

S nezájmem sedláků se komunistické orgány rozhodly bojovat po svém - nevybíravým nátlakem. Na konci nejvýraznější kolektivizační etapy v roce 1953 již existovalo přes 6500 JZD spravujících více než dva miliony hektarů zemědělské půdy. Totalitní moc používala k náboru sedláků celou řadu donucovacích prostředků. Soukromě hospodařícím rolníkům stát například předepisoval vysoké povinné dodávky obilí, masa a dalších produktů. Za jejich nesplnění jim hrozily zabavení zásob, nucené výmlaty, peněžité tresty i vězení.

Největším vlastníkům režim půdu zkonfiskoval a vystěhoval je do pohraničí, kde museli pracovat jako dělníci na státních statcích. Zlomit odpor sedláků se režim snažil i provokacemi Státní bezpečnosti a následnými zinscenovanými procesy, jejichž výsledkem byly mnohaleté tresty nucených prací i tresty smrti. Násilná etapa kolektivizace skončila v roce 1953, zřejmě po zásahu Moskvy.

Poté, co prezident Antonín Zápotocký v létě 1953 násilnou kolektivizaci kritizoval, družstva hromadně opustilo na 70.000 rolníků. Tento odliv zastavila až druhá etapa z let 1955 až 1958, ve které komunisté kromě nátlakových metod přišli i se snahou skutečně zlepšit situaci družstevníků. Na konci druhé etapy existovala družstva ve více než 80 procentech obcí a hospodařila na 84 procentech celkové výměry zemědělské půdy.

Částečnou nápravu majetkových křivd přinesly až polistopadové restituce, mnoho bezpráví však zůstalo dodnes neodčiněno. Dopady morálních i materiálních škod, ztráty vztahu k půdě a celkového rozvratu venkova jsou patrné na české vesnici dodnes.

pvl sat