Agris.cz - agrární portál

Anežka Chocholáčová: Vesnice si moc zvykla na pohodlí

4. 10. 2022 | ASZ

Možná je to trochu kruté konstatování, ale po čtyřiceti letech socialistického hospodaření, kdy lidé směli mít beztrestně vztah jen ke svým záhumenkům a zahrádkám, se vnímání majetku a postoj k němu mění jen pozvolna. S důsledky minulosti se potýkala a potýká, naštěstí dost úspěšně, i Ing. Anežka Chocholáčová, zakladatelka regionální ASZ na Hodonínsku a Břeclavsku. Od samého počátku je předsedkyní ASZ Hodonín.

Když Anežku se sestrou, bratrem a rodiči komunisté vystěhovali z největšího statku ve Skoronicích, obci na dohled od Kyjova, bylo jí 9 let. Ve statku, byl to patrový dům, si JZD vybudovalo sídlo a ředitelství. Jenže družstvo hospodařilo tak, že se v podstatě ze všeho staly ruiny, které pak JZD opustilo. Jenže díky, opravdu sem patří díky, tomu hroznému stavu se rodina mohla ucházet o svůj majetek již v roce 1968.

Anežka Chocholáčová říká: „Tatínek napsal panu prezidentu Svobodovi, jako člověku pocházejícímu ze zemědělství, žádost o vrácení hospodářské usedlosti, kterou družstvo ke svým účelům nepotřebovalo, a již byla opuštěna v dezolátním stavu. V roce 1968 nám vrátil pan prezident Svoboda hospodářskou usedlost, dům č. 7 ve Skoronicích. Tatínek pak znovu nabytý majetek předal mému bratrovi Josefovi. Ten se rozhodl vzít bagr a všechno zbourat, jinak to opravdu nešlo. Musel se postavit dům nový, kolaudace byla v roce 1973 a postupně se hospodářské budovy bouraly a stavěly nové. V následujícím roce měl bratr tragickou nehodu, a já slíbila otci, že hospodaření převezmu. Pro začátek své činnosti jsem si musela soudně vymoci rehabilitaci svého otce, aby mi byly vráceny pozemky a ostatní stavby. Následně jsem byla nucena požádat o úvěr, který jsem postupně splácela. Mám ještě sestru, která byla zraněná, a lékaři jí zakázali pracovat v zemědělství, proto vystudovala zdravotnickou školu. Takže na mně bylo splatit dluhy, vyplatit sestru a otáčet se.

To je dost stručné shrnutí…

Však na nějaké velké řeči to není, měli jsme 800 hlav vinné révy, hrozny jsem prodávala do vinařských závodů, zeleninu, zejména okurky do konzerváren do Bzence. Dluhy, téměř 200 tisíc, jsem splatila i s úroky, a to poměrně brzy. Na práci se zeleninou však vždy padly celé prázdniny! Ostatně mě to bavilo a těšilo, však maminka říkávala: Musí tě to těšit. Jednou si na mě vzpomeneš, jinak práce nemá smysl.

Těšilo mě to v zemědělství i na střední škole, na kterou jsem se dostala díky tomu, že jsem bydlela u svého strýce v jiném okrese. Vysokou školu jsem studovala při zaměstnání, po vystudování mě moc bavila práce s mládeží. Vdávala jsem se až později, vyvdala jsem tři malé děti a bylo potřeba se jim věnovat, proto na vlastní už nedošlo. Manžel byl inženýrem chemie, o zemědělství moc nevěděl, ani nepoznal pluh, přesto se mnou do sedlačení šel. Po jeho smrti jsem zase sama. Děti neměly selskou krev, jeden syn je lékař, druhý nedostudoval a dcera je zdravotní sestra.

Takže nyní hospodaříte sama?

Nejsem sama, ráda říkám, že hospodaříme „my“ a tím myslím mě a mého bývalého žáka, Staňu, který je nyní mým zaměstnancem a je na něj spolehnutí, zřejmě i bude po mně pokračovat. Kromě toho ještě zaměstnávám brigádníky a jde nám to. Právě nyní plánujeme sít řepku, pak sklízet hrozny.

Pěstujeme na 82 hektarech obilí, oves, ječmen, řepku, pro ornitology slunečnici a proso. Na čtyřech hektarech jsou vinohrady. Na kontrolu přijel ředitel SZIF, s úsměvem, že se na to jde podívat, jak jsme to dokázali. Dokázali jsme to, i přes tehdy zrovna panující sucha. A dokázala jsem i opravit kříže ve vinohradu. A na mé lípě si myslivci vybudovali posed. Ti, co tam sedávali, již zemřeli.

Jako v té dětské říkance... kde jsou ti myslivci…

Ano, taková to byla doba. Musím dodat, že i znovuvybudovaný kříž chtěl shodit jeden, do kterého bych to neřekla. Taková je doba.

Se získáním svého majetku po roce 1990 jste měla a ještě stále máte problém, jak mi prozradil Miloš Crhounek…

Ano, a navíc je velká potíž v tom, že zde dosud neproběhly pozemkové úpravy, a my máme pozemky ve čtyřech katastrech. Jistý paradox nastal, když mi byly vráceny pozemky, na kterých si za minulého režimu lidé postavili a zřídili zahrádky. Co mi dalo práce za tyto pozemky získat vůbec nějakou náhradu. Ti lidé vůbec nevěřili, že mi něco bylo vráceno, tvrdili, že to přece dostali od státu… Ale z cizího. Stát mi to vrátil s tím, že dál už je to na mně.

Nakonec se mi podařilo i něco přikoupit, například i od Pozemkového úřadu, a pak hezkých deset hektarů od sedláků z Vlkoše.

No a s Milošem Crhounkem, i s jeho synem Milošem, jsme si velkou oporou. Pomohli mi například při stavbě haly, pomáhají technikou, a já zase třeba jim zrovna nyní obilím, ječmenem, který už mám sklizený. Jsem přesvědčená, že úspěch je vždy podmíněn dobrými sousedskými i přátelskými vztahy.

Projížděli jsme okolo vašich polí a všechna mají něco společného... vypadají malebně, působí až nostalgicky, ta pole jen o několika hektarech…

Ano, někdo říká, že to jsou malá pole, ale mě to takhle těší, mám také menší techniku, umožňuje mi to větší pestrost plodin, hrát si s jejich střídáním. Jde mi také o to, jak uspokojovat zákazníky, včetně těch zmíněných chovatelů ptáků. Práce v přírodě a s lidmi mě těší. 

Tak tomu asi bylo i v době zakládání Asociace soukromého zemědělství, že?

Asi ano, po roce 90 jsem svolala soukromé zemědělce a začala je přesvědčovat, abychom drželi spolu a společně usilovali o to, abychom dostali zpět své pozemky. Bylo to za účasti tehdejšího ředitele Zemědělské správy. Už na další schůzku jsem pozvala Elišku Kravcovou a její maminku Malíkovou, posléze se přidala Květa Mošnová a další. S Břeclavskými jsme se setkali ve Velkých Bílovicích a zde udělali „nábor“. Zde jsem se potkala s Rajmundem Fílou, se kterým jsme si také porozuměli a domluvili se. A na dalším setkání, i za účasti Elišky, jsme asociaci založili. V počátcích jsem na jednáních celostátní ASZ zastupovala Hodonínsko a Břeclavsko. To byly úplné začátky. Spolupracujeme i nadále velmi dobře, zrovna nyní se zase chystám na setkání ve Velkých Bílovicích.

Na zasedání Rady od nás jezdí její členové Miloš Crhounek a Pavel Machálek. Myslím, že se nám všem společně daří udržovat dobré přátelské vztahy, znamená to ale také umět při jednáních ulamovat hroty už v samém počátku.

Nemohu si pomoci, ale u vás člověk cítí téměř hmatatelnou laskavost, půvab, kam se podívá, vinohradem počínaje a dvorem s květinami konče, promyšlenost všeho, a to vyzařuje i ze všech lidí, které jsme ve vašem okolí potkali…

Nepřeháněla bych to, ale pravda je, že se snažíme prospívat, vycházet lidem vstříc, kde to jde, vydělávat úměrně, ctít domluvy a být vždy ochotni pomoci. Já i moji lidé.

Dá se k tomu něco dodat? Jen velmi poděkovat a popřát i nadále dobrou náladu a pevné zdraví. 

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 5/2022), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.


Zdroj: ASZ, 4. 10. 2022





© Copyright AGRIS 2003 - Publikování a šíření obsahu agrárního WWW portálu AGRIS je možné (pokud není uvedeno jinak) pouze za podmínky uvedení zdroje v podobě www.agris.cz a data publikace v AGRISu.

Přímá adresa článku:
[http://www.agris.cz/detail.php?id=174169&iSub=518 Vytištěno dne: 29.01.2023 03:21