Agris.cz - agrární portál

Reakce ASZ ČR na rostoucí výrobní náklady v zemědělství

2. 12. 2021 | ASZ

Ceny vstupů v zemědělství rostou dlouhodobě a nyní nabraly opravdu strmou křivku skoro ve všech oblastech, což celkově urychlilo velmi nebezpečné rozevírání nůžek mezi náklady a realizačními cenami zemědělských komodit, které celkově vychází zase z jiných dlouhodobě negativních trendů a vůbec z nesprávné politiky zemědělství v ČR. Jsme velmi znepokojení. Bohužel trend zdražování je patrný ve všech sektorech a v celé Evropě a má za následek například to, že ceny průmyslových hnojiv jsou na takové výši, že prakticky není reálné je nakupovat, aniž by zemědělec následně neprodělal. Realita je taková, že často prodáváme v podstatě za ceny, které zhruba oscilují kolem hladiny výkupních cen ještě z doby socialismu. To vše samozřejmě bude mít své produkční důsledky a tudíž i nový tlak na růst cen potravin, což je mimochodem také věc, na kterou dlouhodobě upozorňujeme, že je třeba ji skutečně systémově řešit.

Současná dotační politika bohužel do značné míry způsobuje nepřirozeně nízké ceny potravin a je jednou z jakýchsi nesprávných společenských nástrojů k udržování sociálního smíru. Jde o problém, jenž nepůjde snadno vyřešit, neboť jde o velmi komplikované pozadí, které tu z části zasahuje do společné zemědělské politiky, tu do národního přístupu k pojetí zemědělství a do ekonomické reality v jiných odvětvích. Částečně jde o věc trhu, která je logickou výslednicí řady ekonomických momentů, se níž je asi obtížné něco dělat, nicméně z velké části je zaviněna populistickým a nekoncepčním přístupem k prosazování zelenější politiky. Tento směr je sice nevyhnutelný, ale nelze jej efektivně dělat bez jasného nasměrování na podporu takovému hospodaření, které tyto požadavky společnosti ze své podstaty přirozeně plní – jde konkrétně o potřebu podpořit menší lokálně ukotvené zemědělské podniky, rodinné farmy, apod. A je trochu otázkou, jak moc do toho bude ochotná nová pětikoalice skutečně jít. Nepůjde totiž o nic jednoduchého a setká se to s odporem největších a mocných hráčů v zemědělském byznyse, kteří jsou navyklí brát jim na míru šité obrovské dotace.

Pokud jde o uzavírání chovů prasat, tak musím konstatovat, že toto se již odehrálo plošně v našich malochovech na klasických rodinných farmách již dávno a nikoho z tehdejších politiků to moc nezajímalo a nic proti tomu neudělali. Namísto podpory stabilnějšímu a pestřejšímu podnikatelskému prostředí složenému ze skupin menších a středních zemědělců se vsadilo jednoznačně a neskrývaně na podporu velkých a supervelkých kombinátů, které ale přitom na dlouhodobých číslech ukazují, že nejsou schopny zabezpečit potřebnou soběstačnost a že ani u nich tyto chovy nákladově, navzdory masivním účelovým dotacím, nevychází. Obecně platí, že speciálně sektor prasat se již delší dobu potýká s ekonomickými problémy v celé EU.  V České republice jsme si problém nízkých porážkových cen prasat prohloubili a zkomplikovali ještě více sami tím, že Česká republika vůbec nebuduje a ani finančně nepodporuje v širších souvislostech lokální zpracování a odbyt vepřového masa.  Podporujeme totiž pouze samotný  základní intenzivní chov prasat ve velkochovech, které v převážné většině vůbec nejsou propojeny na zpracovatelské a výrobní kapacity, a proto nejsou konkurenceschopné na evropském ani světovém trhu. Jedním z velmi účinných (nikoli však jediných) řešení je orientace na zvyšování přidané hodnoty alespoň části zemědělské produkce – tedy opravdu ideálně systém „z vidlí na vidličku“ (formou vyššího stupně zpracování či přímého prodeje, apod.), v němž farmář může mít větší prostor a vliv na realizační cenu a nestát s prosíkem, co mu který velkoodběratel nebo řetězec nabídne. Je to ale o celkovém přenastavení nejen systému hospodaření u jednotlivých podniků a o významně jiné organizaci jejich podnikání, ale také o nějakém přenastavení uvažování o budoucnosti zemědělského podnikání, které by nemělo jít cestou pouhého zvětšování zemědělských podniků, ale spíše jejich racionalizace, specializace či naopak diverzifikace aktivit. Bude to těžké, ale asi nám nic jiného nezbyde - model rodinných farem je jedním z těch, kde k tomu všemu mají jejich majitelé nejblíže.

Pokud jde o otázku, jak to řeší naši členové, tak mám za to, že právě tento model rodinných farem je také svým pojetím a ve svých důsledcích a vazbách velmi dobře schopen se rychleji  a lépe přizpůsobit vývoji na trhu a absorbovat i řadu výkyvů k nějakému přežití ve složitých dobách na trhu, např. snazší úpravou podnikatelského řešení, celkově pečlivým hospodařením, promyšleným snižováním některých nákladů, přechodným nevyplacením si odměn (jako majiteli rodinné farmy), neplacenou výpomocí od členů rodiny, apod., což ale toto vše nejde dělat do nekonečna a může fungovat jen s jasnou dlouhodobou celkovou podporou od státu. Tady ale náš stát jasně a dlouhodobě selhává a promarňuje příležitost na řešení situace a ve výsledku to bude stát nás všechny mnohem více, než by muselo.


Zdroj: ASZ, 2. 12. 2021





© Copyright AGRIS 2003 - Publikování a šíření obsahu agrárního WWW portálu AGRIS je možné (pokud není uvedeno jinak) pouze za podmínky uvedení zdroje v podobě www.agris.cz a data publikace v AGRISu.

Přímá adresa člán