Férovost agrárních podpor?

Téma přímých zemědělských subvencí vyplácených Bruselem a jejich korektnost je staré jako členství České republiky v Evropské unii. Je faktem, že v prvních letech takzvaného přechodného období byla výše těchto plateb na hektar zemědělské půdy ve všech nových členských (postkomunistických) zemích EU nižší než ve starých zemích tehdejší EU-15. Tato disproporce se postupně snižovala a v prvních letech členství v EU se nejevila jako zásadní problém, protože v hospodářské soutěži na zcela liberalizovaném trhu EU nové členské země profitovaly nižšími cenami vstupů. Zde nutno vzpomenout především zanedbatelnou cenu půdy, nízkou cenu práce a hospodářských budov a v prvních letech i nižší ceny zemědělské techniky, hnojiv, herbicidů i pesticidů.

Současně však liberalizace trhu EU, která již započala po roce 1990, otevřela dveře pro agrární a potravinářské výrobky zemí EU-15 do nových zemí EU. Tato záplava potravin se zde očekávala, neboť tehdejší nabídka zboží domácího spotřebitele zdaleka neuspokojovala. A to nejen v šíři sortimentu, ale i v atraktivních obalech a stupni zpracování. Výsledkem bylo, že se bilance agrárně-potravinářského obchodu v mnoha nových zemích EU začaly zhoršovat.

Tento negativní vývoj bohužel postihl i Českou republiku, kdy země zůstala významným čistým dovozcem. Dle údajů Ministerstva zemědělství činil schodek agrárně-potravinářského obchodu v Česku v roce 2019 rekordních 47,5 miliardy korun (1,8 miliardy euro) a rok poté klesl na 36,7 miliardy korun (1,4 miliardy euro). U importů převažuje vepřové maso, ovoce, zelenina, nápoje, pekařské zboží, krmné a potravinové přípravky, sýry a tvaroh. Na straně exportů dominují mléko, cigarety, obilí, nápoje (pivo), krmné a potravinové přípravky. Stálým problémem zůstává export výrobků s pouze malou přidanou hodnotou.

Úspěch polského zemědělství

Ovšem podíváme-li se na sousední Polsko, pozorujeme zcela opačný vývoj. Polské dříve deficitní zemědělství patřící v komunistické době k těm zaostalým, nabralo po roce 2004 zcela nový dynamický kurs, těžící z obrovského volného trhu zemí EU-27. Tehdy se očekávalo, že polské maloplošné zemědělství bude mít na obrovském trhu EU spíše problémy. Opak se však stal pravdou. Na rozdíl od Česka maloplošný charakter polských rodinných farem odolal v druhé polovině minulého století pokusům o násilnou kolektivizaci. Kvůli soustavnému politickému tlaku byly však polští malorolníci značně finančně diskriminováni, což vedlo k obrovskému podfinancování sektoru a žalostnému stavu mechanizace. Výsledkem byla v době komunismu slabá výkonost zemědělského sektoru, který se opíral hlavně o velkou dřinu, intenzivní fyzickou práci a o tažnou sílu obrovských stavů koní.

Jedno velké pozitivum ovšem tento kritický stav přinesl. Selský stav v Polsku zůstal v celém poválečném období zachován a s ním i odpovědný přístup k rodinné farmě. Maloplošné farmy si tam víceméně zachovaly vyváženou výrobu mezi rostlinou a živočišnou výrobou, kdy po vstupu do EU prošly zásadní modernizací. A tak i dnes hrají malé rodinné farmy důležitou roli v podnikové struktuře a úspěšně konkurují na trzích EU-27. Úspěchů dosahuje tato země především v živočišné výrobě, kde zemědělsko-potravinářský sektor dokáže značnou část svých výrobků s vyšší přidanou hodnotou vyvézt do ostatních zemí EU. Polsko se během členství v EU stalo z čistého importéra významným exportérem a v roce 2020 vykázalo přebytek přes 10 miliard euro, a to především u hotových výrobků s vyšší přidanou hodnotou.

Rakousko jde cestou bio a vysokého standardu

Další příklad úspěchu maloplošného charakteru zemědělství přináší náš jižní soused Rakousko. Tam se zemědělství na rozdíl od násilné kolektivizace v Československu vyvíjelo kontinuálně, bez nepřirozených a násilných politických zásahů. Výsledkem tohoto procesu je i dnes setrvávající maloplošný charakter rakouských rodinných farem s výrazně lepší konkurenční schopností, než vykazují v Česku převažující velké zemědělské podniky. To platí nejen ve výrobě agrárních produktů samotných, ale i v jejich zpracování, balení, a především v marketingu.

Pozice rakouského agrárně-potravinářského sektoru se v průběhu let dále zlepšuje, agrárně-potravinářské exporty stále rostou. Vysoce odborně vyškolení zaměstnanci profesionálně spravují tradiční i nové obchodní značky. S růstem popularity bioproduktů se Rakousko stále více orientuje na výrobky z ekologického zemědělství. Dnes je evropským rekordmanem ve výrobě vysoce kvalitních a žádaných bioproduktů nejen doma, ale i v zahraničí. Podmínky prodeje jsou tvrdé, neboť zdejší výrobci potravin čelí na relativně malém rakouském trhu tvrdé konkurenci. Díky tomuto tvrdému domácímu tréninku jsou připraveni na úspěšný export do celého světa, a to i za nejpřísnějších kvalitativních a zdravotnických standardů. Roste i význam salašnictví, které se tak pozitivně odráží i na výsledku rakouského agrárně-potravinářského obchodu. Jeho pozice se lepší nejen doma, ale v některých segmentech i na mezinárodních trzích.

Není divu, že rakouský zemědělský a potravinářský vývoz dosáhl v roce 2019 historického maxima. Podle údajů Agrarmarkt Austria dosáhl v roce 2019 rekordu ve výši 12,3 miliardy euro. Vedle dominance energetických nápojů Rakousko exportuje hlavně maso, masné výrobky, mléko a mléčné výrobky, pečivo a krmné směsi. U exportu značně roste podíl mléčných bioproduktů původem z vysokohorských salaší. Kupříkladu dnes Rakousko exportuje více sýra než Švýcarsko. Celkový agrárně-potravinářský deficit klesá a v roce 2019 se snížil na 400 miliónů eur (10,6 miliard korun). Pokles deficitu dále pokračoval i v roce 2020.

Princip řádné péče o stav půdy a její budoucí úrodnost stál a stojí v popředí zájmu jak polských, tak i rakouských malorolníků. To přináší kromě jiného i vyváženější strukturu rostlinné a živočišné výroby, než je tomu v početných českých velkých zemědělských podnicích. Dle posledních údajů FADN (zemědělská účetní datová síť) činí průměrná výměra zemědělsky využívané půdy v jednom hospodářství v Česku 205 hektarů, v Polsku 19 a v Rakousku 30 hektarů. Tento protiklad na jedné straně vede u severního a jižního souseda k dostatku organických statkových hnojiv tolik potřebných pro zachování úrodnosti půdy. Na straně druhé na velkofarmách v Česku vede narůstající deficit organické hmoty a nezájem o dlouhodobou úrodnost pronajaté půdy k alarmující degradaci půdy, která je více náchylná k výkyvům počasí.

Jsou podmínky skutečně nefér?

Především úspěchy našeho polského souseda v zemědělském sektoru a jeho exportní expanze jsou trnem v oku kapitánů českého zemědělského průmyslu, kteří v konkurenční soutěži zemědělského a potravinářského sektoru na mezinárodních trzích značně zaostávají. České argumenty takzvaných nerovných podmínek v hospodářské soutěži se točí hlavně kolem subvencování polských farmářů formou podpor jejich nemocenského a důchodového pojištění, který ve vykázaných národních agrárních subvencích není zcela zohledněn. Jako další důvod slabého výkonu mluví zástupci některých českých zemědělských organizací o polských netarifních bariérách. To je poněkud úsměvné, neboť tento instrument běžně používají všechny země čelící značně rostoucím (nevítaným) importům. Ať tak i onak, tyto faktory nejsou podstatné, hovoříme-li o pozitivním vývoji polského zemědělství.

Dalším zmiňovaným velkým tématem údajně neférových soutěžních podmínek na agrárních trzích jsou nerovné agrární subvence. Jaká jsou tvrdá fakta? Podíváme-li se na údaje Eurostatu, dozvíme se, že například v roce 2018 činily přímé bruselské platby na hektar zemědělské půdy v Česku 249, v Polsku 212 a v Rakousku 258 euro. Ačkoliv značná část evropských dotací má být spojena s dodržováním standardů týkajících se ochrany životního prostředí a udržování dobrého stavu půdy, devastující degradace krajiny na českých velkofarmách pokračuje. K bruselským platbám je ovšem nutno připočíst domácí dotace, které byly v přepočtu na hektar zemědělské půdy nejštědřejší pro zemědělce v Česku (68 euro), následováno Rakouskem (52 euro) a Polskem (26 euro).

A to jsme ještě nezahrnuli rozdílnou paritu kupní síly (PKS). Tento ukazatel vyjadřuje rozdíly cenových hladin mezi jednotlivými zeměmi. PKS udává, kolik měnových jednotek stojí určité množství zboží a služeb v různých zemích. PKS lze tedy použít jako směnné kurzy měn k převodu výdajů vyjádřených v národní měně na umělou společnou měnu vyjádřené ve standardu PKS, čímž se eliminuje účinek rozdílů cenových hladin mezi zeměmi. Kromě jiného tedy zohledňuje i rozdílné ceny vstupů do zemědělství v té které zemi. Při zohlednění PKS tak přiteklo v roce 2018 z Bruselu do Česka na hektar zemědělské půdy ještě více peněz, a to i ve srovnání s Polskem či Rakouskem.

Příjmová disparita v Česku

Zavádějící argumenty zástupců průmyslových zemědělských podniků o údajné nerovnosti v mezinárodní hospodářské soutěži jsou tedy jednoznačně neopodstatněné. Jediné zrnko pravdy o nerovných ekonomických podmínkách lze nalézt uvnitř českého zemědělského trhu. Celkové domácí výdaje na podporu sektoru nadále rostou a dle údajů Zelené zprávy v roku 2019 dosáhly téměř 70 miliard korun (2,7 miliardy euro). Bez těchto peněz by zemědělský sektor jen těžko přežil. Zároveň se však stále prohlubují příjmové rozdíly mezi malými a velkými zemědělskými podniky, kdy 90 procent finanční podpory dlouhodobě čerpá jen pětina těch největších. Tím tedy finanční diskriminace menších farem v ČR dále narůstá.

A to i přesto, že jedině menší farmy velmi cíleně reagují na narůstající ekologické výzvy, kdy potřebná vodohospodářská opatření úspěšně čelí narůstajícím srážkovým deficitům. Navíc zde soukromé maloplošné farmy intenzivně obhospodařují půdu s péčí řádného hospodáře. Pravidelné obohacování půdy organickou hmotou je samozřejmostí a významně přispívá k vyšší odolnosti půdy vůči přísuškům. Navíc nasazení lehčí mechanizace nevytváří v půdním profilu nepropustné vrstvy tak typické u velkoplošného zemědělství, kde těžká mechanizace spolu s narůstajícím nedostatkem organické hmoty významně přispívá k degradaci půdy. Příkladem řádných hospodářů, uvažujících dle principů rodinné tradice a trvale zachované úrodnosti půdy, jsou tedy jak převažující rakouští a polští malorolníci, řádně pečující o půdu a živý inventář, tak i ti čeští nacházející se ovšem v menšině.

Fakta ukazují, že maloplošné zemědělství v Rakousku a Polsku je schopno pružněji reagovat na poptávky trhu, a to především u pracovně náročnějších produktů, a to i v široké oblasti stále populárnějších bioproduktů. Podnětná a smysluplná diskuse o tom či onom modelu zemědělství by měla probíhat bez emocí a ideologických nánosů. Nechť si každá země jde svou cestou. Ovšem úspěchy zemědělství našich polských a rakouských sousedů hovoří jasnou řečí a naznačují výhody maloplošného hospodaření, které je nejen výkonné, ale i řádně pečuje o půdu.

Zdeněk Lukáš

Autor je bývalým výzkumným pracovníkem Vídeňského institutu pro mezinárodní hospodářská srovnávání (WIIW), kde se zabýval zemědělstvím postkomunistických zemí.