Agris.cz - agrární portál

Geograf Radim Perlín: Malý zemědělec nebo rodinná farma jsou kořením krajiny

15. 1. 2021 | ASZ

Radim Perlín z katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy dlouhodobě studuje venkov a venkovský prostor. Sám je sice člověk žijící ve městě, ale k venkovu má velmi vřelý vztah. S Radimem Perlínem jsme se při online rozhovoru bavili o základním dělení českého venkova, roli zemědělců na současném venkově nebo dopadech koronavirové krize na venkov v Česku. Podle Radima Perlína průmyslové „agrobyznysové“ zemědělství působí z mnoha důvodů na český venkov negativně, soukromí zemědělci jsou však pro něj přínosem.

Dlouhodobě se zabýváte výzkumem venkovského prostředí v Česku a na mnoha místech jste řekl a napsal, že venkov u nás není jeden, ale je jich více. O kolik venkovů se jedná a jak byste je charakterizoval?

Je to vždy otázka míry podrobnosti nebo řádu. V nejobecnějším pohledu je třeba rozlišit primárně tři typy venkovů. První venkov je metropolitní, urbanizovaný, který se nachází v zázemí měst. Nemám na mysli pouze okolí hlavního města Prahy, ale i dalších především krajských měst. Na metropolitním venkově obyvatelé žijí převážně městským způsobem života. Svůj venkovský dům používají podobně jako městský byt. To znamená, že zahradu používají podobně jako obývák. Nezajímají se o pěstování ovoce nebo zeleniny či nějaké jiné typicky venkovské aktivity, ale už je to spíše rozšíření možností městského způsobu života. Pak máme dva typy, které bychom mohli odlišit podle toho, jestli jsou v Čechách, nebo na Moravě. V Čechách najdeme velké množství velmi malých sídel, která jsou nedaleko od sebe. S trochou nadsázky můžeme říct, že za každým lesem máme nějakou vesničku s dvaceti, třiceti, padesáti, sto obyvateli. Tyto vesnice jsou velmi blízko u sebe a většinou mají velmi malý počet obyvatel. Tento stav historicky souvisí s vývojem krajiny a zemědělství.

V kopcovitém a členitém terénu Čech nebyly příliš bohaté zemědělské pozemky, které by mohly uživit větší počet lidí.  Proto na venkově v Čechách byla vždy relativní chudoba. Dalším typem venkova je venkov moravský. Především pro jižní, střední a jihovýchodní Moravu jsou typické velké obce, které mají často tisíc, ale i dva tisíce, nebo dokonce tři tisíce obyvatel. Přesto se jedná o obce typicky venkovského charakteru s nízkopodlažní zástavbou, se sociálními vazbami typickými pro venkov. Nicméně díky velkému počtu obyvatel se v daných obcích udržují služby, kvalitní veřejná doprava a pochopitelně je tam i celá řada dalších sociálních a kulturních aktivit. Toto je nejobecnější dělení venkova.

Jakou hlavní funkci má současný venkov nebo venkovy v Česku?

Venkov má celou řadu funkcí. Je otázka, jakým způsobem se na to díváme. Předtím, než začnu mluvit o venkovech, bych chtěl vysvětlit dva pojmy, které se často pletou: vesnice a venkov. Bavíme-li se o venkovu, tak máme vždy na mysli území vztažené k nějaké ploše s převážně venkovským charakterem. A uvnitř venkovského prostoru mohou být i města s městským charakterem, která pro venkovský prostor vytvářejí zázemí nebo poskytují nějaké služby atd. Nepochybně Pacov, Humpolec nebo Uničov atd. jsou města ležící ve venkovské krajině a ve venkovském prostoru. Naproti tomu venkovské obce (nebo chcete-li česky vesnice) jsou obce složené z konkrétních jednotek (sídel), které mají menší počet obyvatel, než je nějaká stanovená a dohodnutá hranice. Tato hranice byla historicky 2000 obyvatel, teď je podle zákona o obcích 3000 obyvatel a může se měnit. Jedná se o dohodu, které obce považujeme za venkovské, a které ne. Tyto venkovské obce nemusí tvořit spojité území, zatímco venkov spojitým územím je. A teď k tomu, k čemu slouží venkov. Zaprvé venkov je prostorem, kde lidé bydlí. Venkov tedy plní sídelní funkci. Bydlí tam lidé pracující na venkově, nebo v blízkém a vzdálenějším okolí. Sídelní funkci venkov plnil vždy a nikdy tato funkce nezmizela. Druhou rolí, kterou venkov plní a která je podle mého názoru velmi významná, je funkce environmentální/ekologická. Venkov jako prostor má velmi významnou roli z hlediska stability environmentálního prostředí.

Z tohoto důvodu je velmi důležité, jak se k venkovu chováme a jak ten prostor obhospodařujeme. Záleží na tom, jestli pouze využíváme aktuální stav venkova, nebo jestli venkov „pěstujeme“, „opatrujeme“ a budujeme jeho pozitivní stránky. Environmentální funkce venkova spočívá například v zasakování vody do zemědělské půdy, péči o lesy, budování biodiverzity v krajině, tak abychom z krajiny udělali krajinu s více funkcemi. Funkce sídelní a environmentální bych dal na první úroveň. Na druhou úroveň podle významnosti bych dal produkční, zemědělskou funkci. Tato funkce je důležitá, ale nikoliv ta hlavní. Nepochybně má venkov rekreační roli. Je významným prostředím sloužícím pro rekreaci – chaty, chalupy, rekreační objekty, cykloturistika, vodácká turistika a všechno ostatní s tím související. Máme jednu z nejhustších sítí turistických cest, máme vysokou lesnatost atd. Významná je také výrobní role, venkov slouží jako místo, kde pracuje celá řada zaměstnanců ve službách, v průmyslu nebo ve skladech. Ale každý uživatel venkova najde další funkce, které některé regiony nebo venkovské obce také plní.

Vy už jste se toho trochu dotknul v předchozí odpovědi - jakou roli má na současném českém venkově zemědělství a zemědělci?

Významnou. V pozitivním i negativním slova smyslu. Odlišil bych zemědělskou činnost dvojího typu.

První typ je zemědělská činnost v podobě agrobyznysových podniků, které hospodaří na obrovských rozlohách (často přes několik desítek katastrů) a mají jedno ekonomické vedení, které často sleduje jako jediné kritérium míru ziskovosti. Agrobyznysové podniky hospodaří na rozsáhlých pozemcích, kam přijede zaměstnanec podniku placený od hektaru nebo od nějaké jednotky práce a snaží se danou práci udělat nejrychleji tak, aby splnil co nejvíce jednotek, za které je placený. Konkrétní zaměstnanec nemá většinou žádný vztah k místu, kde se zrovna pohybuje. Dneska oře tady, zítra bude orat o pět, deset kilometrů dále a nemá k danému místu, poli, konkrétnímu honu žádný vztah. Takto vedené zemědělské podniky mají velmi slabý vztah k místu, kde hospodaří. Tudíž může docházet k potenciálním konfliktům mezi obyvateli venkova a představiteli těchto agrobyznysových podniků. Například zaměstnanec přiveze bláto na silnici, traktor neumyje, protože na to nemá čas a musí jet dál. Nebo dojde k poničení polní cesty traktorem atd. Zaměstnanec daných podniků může podobné problémy způsobit, protože se ho „netýkají“.

Druhým typem zemědělské činnosti jsou rodinné farmy, které taktéž mají cíl tvorbu zisku. Ale majitelé rodinných farem si rovněž uvědomují odpovědnost vůči místu a prostoru, kde hospodaří. Jejich role je v zemědělské výrobě odlišná. 

Místní sedlák, který v místě svého hospodaření jde večer do hospody, potká se se svými přáteli, sousedy, kteří jsou jeho známí. Všichni tito lidé dobře vědí, jak hospodaří, co udělal, co neudělal. Pokud by se zmíněný sedlák choval přezíravě ke krajině nebo k prostředí, tak by dostal večer v hospodě vynadáno (nebo něco jiného). Sedlák se tedy musí (a většinou chce) chovat tak, aby mohl patřit do dané komunity, být součástí sociálních sítí v dané vesnici, zapojovat se do místního dění. A proto se chová daleko odpovědněji a cítí víc identitu k místu, kde působí (než v případě zemědělců z tzv. agrobyznysového zemědělství, pozn. aut.). Sedlák se na vesnici chová odpovědněji, byť je to pro něj často náročnější.

Ukázala se tato odlišnost přístupů u „agrobyznysového“ zemědělství a rodinných farem na příkladech případových studí provedených vaším výzkumným centrem RURAL?

Projevuje se to v našich výzkumech, které se netýkají zemědělství, ale veřejné správy. Informace o těchto rozdílech máme z rozhovorů s představiteli veřejné správy, kterých se ptáme na vztahy se zemědělci v daných oblastech. Pokud daní zemědělci hospodaří v rámci agrobyznysového zemědělství nebo nějaké firmy třeba se sídlem v Průhonicích, tak podle představitelů veřejné správy mají představitelé těchto podniků často odtažitý vztah a je složité se s nimi dohodnout. Důvodem je často, že lokální manažer sídlí relativně daleko. V případě, že lokální manažer sídlí v dané obci, má často velmi omezené pravomoci a nemůže operativně rozhodovat.

S podniky „agrobyznysového zemědělství“ jsou jiné vztahy, než když je v dané vesnici sedlák, kterému (představitelé veřejné správy, pozn. aut.) řeknou a on řekne: „Ano, udělám.“ Nebo: „Ne, neudělám.“

A za deset minut je hotovo bez dalších složitých jednání a vyjednávání. Samozřejmě známe i příklady, kde agrobyznysový typ je velmi operativní a dá se s ním snadno domluvit. Pochopitelně i mezi rodinnými farmami, sedláky jsou lidé starající se jenom o vlastní byznys a odmítající jakoukoli komunikaci. Nechci, aby to bylo paušálně „a“, nebo „b“. Ale je to převážně jeden typ a převážně druhý typ.

Je regionálně odlišná role rodinných farmářů ve venkovské společnosti u nás?

Nemyslím si, že by tato role byla nějak významně regionálně odlišná. Samozřejmě platí, že role se liší s typem hospodaření. Je trošku jiné, jestli se jedná o farmu bez živočišné výroby, nebo jestli se jedná o farmu v horských oblastech, členitém terénu a s živočišnou výrobou, která prodává přímo ze dvora nebo něco podobného.

Jaké jsou podle vás největší hrozby a příležitosti pro současný český venkov?

Mám-li zmínit hrozby a zároveň příležitosti, tak je třeba říct, že není možné se na oboje dívat z jedné úrovně. Některé hrozby mají původ globální nebo celoevropský, některé národní a některé regionální a lokální. První celoevropská a globální hrozba je klimatická změna (o které je potřeba neustále mluvit). Tato hrozba spočívá především ve změně chodu srážek, což může způsobit zejména zemědělcům zásadní a existenční problémy. Letos jsme měli velmi vlhké léto a na řadě míst se doplnily zásoby pitné vody, ale stále platí, že Česko může být (zatím není) v budoucnu ohroženo velmi významným nedostatkem podzemní vody. Tedy vody, která je potřeba pro běžnou zemědělskou produkci, ale i vody, která je nutná pro zásobování venkovských obcí pitnou vodou (nejedná se o obce zásobované pitnou vodou z povrchových nádrží typu Želivka). Především se jedná o Lounsko, Rakovnicko, některé oblasti východních Čech, oblasti jižní Moravy v prostoru Břeclav-Mikulov-Znojmo. Tato oblast může být relativně suchá s nedostatkem srážek i vodních zdrojů pro zemědělskou výrobu. Hrozbou i příležitostí současně může být z globálního pohledu změna SZP EU. Já jsem přesvědčený, že by k dané změně mělo dojít. Bude k ní docházet postupně odklonem od nárokové části placených dotací přes LPIS na jednotku plochy spíše k platbám, které jsou relativně dostupné, a není příliš administrativně složité se k nim dostat. Já vím, že zemědělci budou říkat, že papírování okolo platby na plochu je to náročné je to náročné. Ale ve srovnání s ostatními dotačními prostředky, je tento typ dotační podpory mimořádně snazší. Myslím si, že by se část prostředků z nárokové části měla přesunout do tzv. projektové části podpory, která závisí na vypracování nějakého inovačního projektu, záměru a jeho realizaci. Tedy nikoliv platba na plochu, ale platba za aktivitu konkrétního zemědělce. Samozřejmě je tady vždy hrozba, že se bude jednat o platbu za aktivitu typu golfové hřiště, hotel, nebo nějakou jinou fakticky nezemědělskou aktivitu zemědělce. To je riziko. Také je nutné nárokové platby na plochu vázat na mnohem přísnější především sociální a environmentální podmínky. Kdo čerpá tyto prostředky, musí mnohem podrobně dokládat, že se chová environmentálně a sociálně příznivě vůči svým zaměstnancům a okolí, kde působí. V současné době uplatňovaná tzv. praxe dobrého hospodáře je velmi slabá a není nástrojem, který by mohl dané věci (špatné environmentální a sociální chování příjemců dotací, pozn. aut.) omezovat. Toto jsou jednoznačné restriktivní podmínky, které má mít v ruce Evropská unie a národní státy. Národní stát musí být schopen je uplatňovat vůči zemědělcům.

Hrozbou pro zemědělství a krajinu na národní úrovni je pokračování současného trendu, kdy existuje zcela očividná, zjevná a nijak neskrývaná preference jednoho typu zemědělské výroby, tj. velkého agrobyznysového typu. Tuto preferenci reprezentuje ministr zemědělství, který je podle mého názoru ve výrazném střetu zájmů, a předseda vlády Andrej Babiš. Rodina minstra zemědělství má zásadní zemědělské podnikání, premiér má zásadní zemědělské podnikání. Podpora agrobyznysového typu zemědělství je nesrovnatelná s podporou rodinných farem.  Já chci věřit, že v budoucnu se změní uplatňování české zemědělské politiky a nástroje realizace evropské zemědělské politiky. V dotační politice se národní a globální hrozby a příležitosti zemědělství do značné míry propojují. Pokud EU nastaví nějaká pravidla, tak národní státy musí být schopné je vymáhat, realizovat a uplatňovat příslušné sankce. Ne jenom „pokrčit rameny“ a sankce neuplatňovat, protože my je nechceme uplatňovat vůči našim podnikům nebo našim kamarádům. Příležitost českého zemědělství je diverzita výroby a větší uplatnění živočišné výroby a propojení zemědělské výroby v malém měřítku do potravinářství. Věřím, že to, co se postupně rozjíždí už deset, patnáct let jako slow food, local food a podobná, do určité míry marketingová hesla, má čím dál větší význam. Stále větší podíl obyvatelstva ve městech bude ochotný si připlatit za kvalitní surovinu a nekupovat si nejlevnější potravinu bez ohledu na to, kde a jak byla vyrobená. Věřím, že tyto věci budou spojeny i s kvalitou potraviny, chutí, vůní. Dané trendy nahrávají těm, kteří jsou schopni vyrobit větší sortiment různých surovin. Tedy malým a středním zemědělcům schopným vyrobit potraviny ze surovin produkovaných přímo na jejich farmě. Tudíž budoucnost má prodej zemědělských surovin ze dvora při zachování hygienických standardů, zajištění potravinové bezpečnosti apod. I malý zemědělec bude muset na minijatkách udržovat stejné hygienické standardy a potravinářskou bezpečnost jako v případě velkovýroby.

Na regionální nebo lokální úrovni vidím především hrozby spočívající zejména v lokálních/regionálních změnách klimatu, které mohou sehrát nějakou roli v zemědělství.

Z hlediska venkova a venkovských sídel bych viděl ještě jednu hrozbu, která je potenciálně významná. Tato hrozba zatím u nás nenastává, ale může nastat. Jak víme ze západní Evropy, především z Portugalska, Španělska, Francie, jižní Itálie, od padesátých a šedesátých let se celá řada venkovských obcí definitivně vysídlila. Ty obce zanikly. I u nás máme řadu sídel, které mají jednoho, dva, tři, deset, maximálně dvacet stálých obyvatel. Drtivá většina domů v daných malých vesničkách je používána pro rekreaci, nebo některé nejsou využívány vůbec (mají svého vlastníka, který tam nejezdí a nestará se o dům). Hrozba opouštění sídel se tedy potenciálně může týkat i Česka. Mohlo by se jednat o jednotky až desítky nejmenších sídel, kde již není síla, energie a možnosti tato sídla dále rozvíjet. Ve chvíli, kdy v daném sídle nebude žádný stálý obyvatel, tak se může sát velmi snadným terčem zlodějů, lupičů a může docházet k jeho degradaci. Následně rekreanti nebudou mít zájem do daného sídla jezdit, protože jejich domy budou opakovaně vykrádané. Nebude možné domy uhlídat, nebude tam žádná občanská kontrola a policie tam jezdit nebude. U daného sídla tedy hrozí postupná degradace. Není to současný problém, ale může se projevit během jedné nebo dvou dekád. Nejsem vůbec přesvědčený, že česká společnost je připravená na to, že bude existovat sídlo bez střech, částí domů atd. Opuštěná sídla vidíme v Massiv Central ve Francii, ve Španělsku, v Portugalsku. Jsou to prázdná, opouštěná, postupně zarůstající venkovská sídla, kde žije jeden dědeček se třemi psy a několika slepicemi.

Mohou soukromí zemědělci působit proti tomuto potenciálnímu trendu vylidňování sídel?

Ano, mohou. Ale zdaleka ne, jako jediní a sami. Faktor, jak zabránit vylidňování venkova, je v sociální infrastruktuře, ve společenství. Když se budete procházet venkovskými obcemi u nás, tak na první pohled vidíte mezi nimi rozdíl. V jedné obci je upravená náves, společenský život, spousta aktivit, a lidé se tam cítí příjemně. A v druhé obci „chcípl pes“a „lišky tam dávají dobrou noc“. Z té obce se budou lidé stěhovat a noví obyvatelé se do ní nebudou přestěhovávat.

V čem bude mít podle vás současná koronavirová krize pozitivní a v čem negativní dopady na náš venkov?

Každá krize se nejvíce dotýká těch nejslabších. Z ekonomického pohledu jsou ti nejslabší malé podniky, živnostníci, firmy, restaurace. Tyto podniky jsou již nyní velmi zatíženy administrativou a byrokratickými překážkami, které jim vláda staví do cesty. Tudíž se může stát, že celá řada malých a středních podniků koronavirovou krizi nepřežije a neobnoví svou činnost. Z hlediska aktivit na venkově je to docela významné, protože například maloobchod je nahrazen velkými nákupními centry v regionálních centrech, kam se musí dojíždět. Dojíždění za nákupy do regionálních center je náročné pro specifické skupiny obyvatel, především pro seniory a některé další méně mobilní skupiny obyvatel. Toho se bojím.

Za pozitivní považuji posílení elektronické a online gramotnosti. Ani vy, ani já a ani mnoho lidí v mém okolí si nedovedlo představit, co všechno lze pomocí online komunikace zajistit, realizovat, uskutečnit. Komunikace na dálku samozřejmě nemůže nahradit živý a osobní kontakt tváří v tvář.

V tomto pohledu je strašně důležité, že jsme si ověřili, že nemusím každý den sedět v kanceláři u svého stolu a tam něco dělat. To si ověřili zaměstnanci i zaměstnavatelé. Rozvolnění pracovního času a umožnění práce z domova může přinést určité nové impulzy a potenciály venkovským obcím (například větší atraktivita pro přestěhování mladých lidí).

Jste komunální politik ODS. Podílíte se nějak na tvorbě části programu ODS, která se věnuje venkovu a zemědělství?

Podílím se, seč mi síly stačí. Já jsem komunální politik na Praze 2, kde bydlím. V této městské části jsem donedávna působil jako zastupitel. Dlouhá léta jsem byl členem pracovní skupiny ODS zabývající se rozvojem zemědělství a venkova.

V současné době spolupracuji s předsedou senátu Milošem Vystrčilem, který předsedá širší pracovní skupině (v rámci ODS, pozn. aut.) zabývající se životním prostředím, rozvojem venkova, zemědělstvím. V této skupině se snažím prosazovat ta témata rozvoje venkova, rozvoje venkovského společenství, podpory malého a středního podnikání včetně zemědělského podnikání. Nikoliv toho velkého, agrobyzbysového zemědělství, protože daná forma podnikání není pro venkov typická. Souvisí to s tokem prostředků na venkov, dotační politikou atd.

Jaký máte vy osobně vztah k venkovu? Co pro vás osobně znamená venkov?

K venkovu mám velmi blízký vztah. Venkov pro mě znamená pohodu, spokojenost. Na venkově jsem velmi rád, mám tam celou řadu přátel – teď myslím venkov v tom širším slova smyslu včetně venkovských obcí. Velmi rád se pohybuji českou krajinou a obdivuji její různé prvky, její velkou variabilitu. Jeden můj kolega říká, že celé Spojené státy se vejdou do cesty po silnici z Českých Budějovic do Krkonoš. Akorát je všechno trošku menší. Vejde se tam všechno od Apalačských hor, přes velké prérie, metropolitní zázemí velkých měst, pískovcové stěny připomínající celou Arizonu a Grand Canyon a ve finále k velehorám v podobě Krkonoš nebo Ještědu. Podle mého názoru máme jednu z nejpestřejších krajin na světě. Tady nejsou žádné rozsáhlé hornatiny nebo rozsáhlé roviny, které jsou relativně stejnorodé. Je tady velká pestrost. Máme vysokou míru lesnatosti a výměra lesa stále roste. Je to velká hodnota, protože lesy rozbíjí monofunkčnost krajiny. Díky vlhkému létu se podařilo trošku omezit lýkožrouta, takže snad se podaří trochu stabilizovat lesní celky, které budou pestřejší. Další hodnotu vidím v malých vesničkách, které jsou rozesety po krajině. Stejně tak má vysokou hodnotu spontánní kultura, která se odehrává na českém i moravském venkově. Například celá řada svátků souvisí s vinobraním a pečováním o víno nebo trnkobraním s naším národním nápojem slivovicí na Valašsku, Horňácku, Dolňácku. Toto jsou tisíce drobných aktivit, které je zajímavé sledovat, a jsou něčím pro daný region charakteristické. Tudíž venkov pro mě je velmi pestrý, zajímavý a současně velmi stabilní a příjemný pro život, práci a bytí.

Je něco, co byste rád na závěr vzkázal členům ASZ?

Vydržte. A prosazujte svoje cíle, protože malý zemědělec nebo rodinná farma jsou kořením krajiny. Pokuste se prosadit nejenom jako producenti základních surovin, ale i jako výrobci potravin. Vidím velký potenciál ve finální produkci a prodeji ze dvora.

Informace o Radimu Perlínovi

RNDr. Radim Perlín, PhD. (* 1961) vystudoval ekonomickou geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Po absolvování byl několik let zaměstnán ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury. Od roku 1994 působí na katedře sociální geografie

a regionální rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (PřF UK). Ve své výzkumné a pedagogické činnosti se zaměřuje především na venkovský prostor a územní a prostorové plánování. Je autorem nebo spoluautorem několika desítek odborných vědeckých publikací. Na PřF UK vede Radim Perlín Výzkumné centrum rurální geografie (RURAL), které sdružuje řadu odborníků zabývajících se venkovským prostorem (více viz www.rural.cz). Radim Perlín působí i jako předseda Akademického senátu PřF UK a donedávna byl zastupitelem ODS v MČ Praha 2. Je ženatý, má dvě dcery.

Tomáš Zavadil, hlavní kancelář ASZ ČR

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 7/2020), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.


Zdroj: ASZ, 15. 1. 2021





© Copyright AGRIS 2003 - Publikování a šíření obsahu agrárního WWW portálu AGRIS je možné (pokud není uvedeno jinak) pouze za podmínky uvedení zdroje v podobě www.agris.cz a data publikace v AGRISu.

Přímá adresa článku:
[http://www.agris.cz/detail.php?id=174169&iSub=518 Vytištěno dne: 28.03.2024 20:02