Agris.cz - agrární portál

Jaroslav Šebek: Intenzifikace zemědělství regionům nepomáhá

6. 12. 2020 | ASZ

„Přímé platby jako základní zemědělské dotace jsou v podstatě navázané na konkrétní hektar v konkrétní vesnici. Když je čerpá malý sedlák, investuje ty peníze většinou zase v lokalitě, kde žije a hospodaří. Velká firma shromáždí všechny vyplacené prostředky ze všech svých pozemků a pak je zpravidla investuje do nějakého velkého projektu na jediném místě, nebo ještě hůř, na skoupení konkurence. Takže nijak nepomůže regionu, na který dotace získala, ale dál prohloubí intenzifikaci,“ říká mimo jiné v rozhovoru pro magazín Českého statistického úřadu Statistika & MY předseda Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslav Šebek.

Podle odhadů ČSÚ je letošní úroda zemědělských plodin v ČR většinou vyšší než loni. Potvrdilo se to i na vašem rodinném statku v Kyškovicích? 

My jsme jen malá specifická rodinná farma, kterou nemůžeme považovat za typický příklad. Ale sklizeň u nás nedopadla špatně, v některých komoditách skončila dokonce velmi dobře. Myslím, že podobně lze hodnotit i celkovou sklizeň v republice. V souhrnu byla mírně nadprůměrná, ale v detailnějším pohledu zaznamenáváme rok od roku větší regionální rozdíly. Někde jsou výnosy rekordní a jinde sedláci už třetí nebo i čtvrtý rok za sebou hlásí velký propad.

Jak se výše a kvalita úrody promítá do cen: Budou díky vyšší úrodě potraviny levnější? 

Tady zemědělec tahá za nejkratší konec provazu. V globální ekonomice nemá téměř žádnou šanci cenu potravin ovlivnit.

Ceny na otevřeném trhu se nastavují na velkých plodinových burzách v Chicagu, v Hamburku, a s nimi úroda v Česku nijak zásadně nepohne.

Další věc je špatně nastavená struktura českého zemědělství, která moc nepřeje tuzemským zemědělcům, aby svou produkci uplatnili alespoň na lokálním trhu. U nás se podporují většinou velké zemědělské a zpracovatelské podniky a ty malé a střední jsou pak znevýhodněny. Přitom, kdyby menší farmáři měli lepší podmínky pro prodej výrobků na lokálním trhu a kdyby fungovali malí lokální zpracovatelé, výrazně by se zkrátil řetězec od výrobce ke spotřebiteli a jak zemědělec, tak i konečný zákazník by spolu mohli napřímo jednat o ceně a slaďováním nabídky s poptávkou určovat její konečnou výši. Dnes ceny, bohužel, většinou určují obchodníci a vliv zemědělce, ale i spotřebitele, je minimální.

A když se zemědělci ozvou, že výkupní ceny jsou pro ně nepřijatelné, lidé, kteří zemědělství nerozumějí, řeknou: Zemědělcům se přidávat nemusí, vždyť přece dostávají dotace.

A jak je to tedy s těmi dotacemi? Dostávají je zemědělci? 

Dostávají, ale jejich rozdělování není podle našeho názoru správně nastaveno. Hlavní rámec určuje společná evropská zemědělská politika, ale ta dává poměrně velký prostor pro úpravu konkrétních parametrů jednotlivým státům.

Základním typem dotací je přímá platba na hektar, která má plnit funkci doplnění příjmů farmáře a jeho rodiny. Z tohoto účelu jasně vyplývá evropská podpora rodinných farem. V Česku je to však postavené na hlavu, protože se peníze vyplácejí na všechny hektary i velkým podnikům. Neexistuje žádné omezení a podporují se i obrovské firmy, v nichž už žádná rodina farmáře nefiguruje.

Druhý dotační pilíř představuje podpora investic. Zemědělec dostane finance na konkrétní projekty či opatření. U nás je možné takto podpořit projekty až do výše 75 milionů korun a dříve dokonce až do 150 milionů. To je hrozně moc, většinu alokace tak vyčerpají velké podniky na projekty směřující k další intenzifikaci. Částka 75 milionů by se přitom dala rozdělit na řadu malých projektů pro malé firmy, kterým by to pomohlo, a navíc by to mělo příznivé dopady na kvalitu života a životního prostředí na venkově. Velké podniky jsou důležité, ale využívají své výhody z velikosti, takže přínos k nim směrovaných veřejných podpor už není tak velký.

Pak jsou ještě další typy dotací, například na hospodaření ve znevýhodněných podmínkách nebo na určitá environmentální opatření. Ty už však z celkového pohledu nehrají tak významnou roli.

Vedle evropských dotací máme také národní, jejichž pravidla plně určuje Ministerstvo zemědělství. Ty rovněž zvýhodňují velké firmy. Například program podpory zpracování zemědělské produkce je určený jen potravinářským podnikům nad 250 zaměstnanců.

Proč podle vás dotace pro velké zemědělské firmy nepomáhají rozvoji venkova? 

Není to úplně tak, že by velké subjekty nepatřily na venkov, ale nemohou jej samy dost dobře zajistit tak, aby byl tím, co se od venkova všeobecně očekává – tedy ekonomicky funkčním prostorem s vazbou podnikatelů na konkrétní lokalitu, s přirozeným vztahem k okolí a se zajištěnou generační kontinuitou, která je existencionálním základem a zdravým podhoubím pro jeho setrvalou budoucnost.

Přímé platby jako základní zemědělské dotace jsou v podstatě navázané na konkrétní hektar v konkrétní vesnici. Když je čerpá malý sedlák, investuje ty peníze většinou zase v lokalitě, kde žije a hospodaří. Velká firma shromáždí všechny vyplacené prostředky ze všech svých pozemků a pak je zpravidla investuje do nějakého velkého projektu na jediném místě, nebo ještě hůř, na skoupení konkurence. Takže nijak nepomůže regionu, na který dotace získala, ale dál prohloubí intenzifikaci.

Podporou menších firem se naopak zvýší lokální konkurence, čímž se zlepší dostupnost zemědělských produktů a zvýší se stabilita. V případě, že dojde k nějakým kolapsům, se lokální trh o sebe dokáže postarat mnohem líp než koncentrovaný globální. Když například zasáhne velkochov nějaká infekce, musíte vybít tisíce nebo i miliony zvířat a způsobí to obrovský výpadek v zásobování. Když vypadne jedna místní farma, dá se nahradit mnohem snáz a riziko není tak veliké.

O rozdílné ekologické stopě malých a velkých hospodářství už vůbec nemluvím, tam je to zcela evidentní. Pokud to skutečně myslíme s uhlíkovou bilancí vážně, je třeba zastavit rostoucí zbytečné převozy zemědělských produktů či krmiv (ve své podstatě převážíme stejně jen vodu) na velké vzdálenosti. To je tedy další nebezpečí, které plyne z podpory koncentrovanému zemědělství.

Ubývá tedy v Česku malých zemědělců? 

Naštěstí zatím v absolutních číslech ne, v posledních letech dochází dokonce k mírnému, ale trvalému nárůstu počtu farmářů i obhospodařované výměry. V současné době je zhruba 38 procent výměry v Česku v rukou soukromých zemědělců.

Ale těch 62 procent obhospodařují velké firmy a právě v nich dochází k další koncentraci. Zatím se navzájem kupují právnické osoby – eseróčka, akciovky, družstva. Velké firmy dále rostou a získávají stále větší ekonomický i politický vliv na tvorbu opatření pro podporu zemědělství. Tím je vytvářen tlak na farmáře, na které skupování zatím nedošlo, protože pro ně je to srdeční záležitost a svá hospodářství prodávat nechtějí. Ale pokud dál budou znevýhodňováni vůči velkým gigantům, můžou je k tomu ekonomické podmínky časem donutit. Podpora klasického malého a středního zemědělce v Česku je opravdu mizerná a namísto využívání možností, které společná zemědělská politika EU nabízí, se zdejší ministerstvo vehementně brání nastavit mechanismy pro podporu modelu menších rodinných farem.

V této souvislosti je důležité si uvědomit, že do koncentrace zemědělské výroby u nás bude stále více zasahovat cizí kapitál. Češi nebudou mít takové peníze, takže firmy u nás skoupí americké fondy, čínští, arabští, ruští či holandští investoři, a ti už nebudou mít žádný zájem o českou krajinu a její udržování. Budou chtít jenom zisky z investovaných financí. To vidím jako obrovský problém, do kterého se české zemědělství řítí a z něhož nebude cesta zpátky. Bude to problém ekonomický, národněhospodářský, ekologický i bezpečnostní. Hrozí nám, že nebudeme mít potřebný vliv na to, co se na české zemědělské půdě bude dít.

ČSÚ právě dokončuje sběr dat pro letošní agrocenzus. Využíváte souhrnné údaje z tohoto šetření? 

Budu upřímný. Zemědělce samozřejmě trochu rozčiluje požadavek na množství údajů, které musejí vyplňovat. Je to spousta papírů, řadu věcí už na nějaký úřad hlásíme a teď je musíme uvádět znovu. I když vnímáme, že ČSÚ se snaží omezovat administrativní zatěžování zemědělců a přebírat již existující data odjinud, rádi bychom, aby se v tom postupovalo rychleji.

Na druhé straně chápeme, že statistika je potřebná, a souhrnných údajů si vážíme. Bez validních statistických dat bychom jen těžko mohli dělat klíčová rozhodnutí a velmi obtížně bychom hájili naše zájmy při jednání se státem a ostatními sektory hospodářství. Bez čísel to prostě nejde.

Co nám v agrocenzu chybí, jsou informace, které by komplexněji mapovaly význam rodinných farem. Určitě by bylo dobré najít a sledovat nějaké parametry vypovídající o tom, jak rodinná farma ovlivňuje kvalitu života v lokalitě, kvalitu půdy, vody, sociální vztahy… Jsou zde totiž jasné korelace, které by bylo dobré vyhodnotit, protože sledovat pouze produkční údaje je zastaralý přístup a z hlediska důležitých souvislostí také neobjektivní. Jedním z našich cílů je například prosadit ukotvení rodinné farmy do legislativy, a k tomu budeme relevantní statistická data potřebovat.

Poznamenala české zemědělství nějak výrazně opatření proti nákaze covid-19? 

Plně si uvědomujeme, že řada odvětví byla postižena naprosto fatálně. Kultura, restaurace, cestovní ruch… To je obrovský problém, z něhož se lidé budou dostávat velmi složitě. Zemědělství tak tvrdě zasaženo nebylo, ale úplně bez následků rozhodně nezůstalo. Třeba farmy, které svou produkci dodávají do hotelů a restaurací, najednou ztratily odbyt. Ve stájích jim stojí jatečná zvířata, která nikdo nechce. Problémy pociťují také farmáři, kteří se zaměřují na agroturistiku nebo mají svůj prodej navázaný na setkávání s lidmi. Další komplikace způsobil nedostatek zahraničních pracovníků při sezónních pracích.

To byly přímé dopady, ale všechny, nejenom zemědělce, teď čeká složité ekonomické období. Bude docházet k propouštění, snižování příjmů a poptávky a celkovému hospodářskému útlumu. I zemědělci musí počítat s tím, že přijdou horší časy. Věřím, že právě rodinné farmy, kde si rodina navzájem pomůže, mohou tyto problémy ustát o něco lépe než korporátní sektor.

Nejen v souvislosti s pandemií se hovoří o potravinové soběstačnosti země. Co podle vás potravinová soběstačnost znamená a jak by jí mělo být docíleno? 

Potravinová soběstačnost nespočívá v tom, kolik se primárně vyrobí tun nebo hektolitrů jaké komodity. Mnohem důležitější je její vnímání jako potravinové bezpečnosti. Místo sledování toho, jakou máme okamžitou produkci, bychom se měli zaměřit na to, jaký máme produkční potenciál. Tedy, jestli máme dostatečně kvalitní půdu, dostatek vodních zdrojů, kvalitní životní prostředí, a jestli jsou na venkově lidé, kteří zemědělství umějí dělat a vidí v něm perspektivu. Když se toto podaří zajistit, tak o žádnou soběstačnost nemusíme mít strach.

Souhlasíte s tím, aby se zákonem stanovovaly povinné podíly českých potravin na pultech obchodů? 

Jsem kategoricky proti tomu, přestože se návrh tváří tak, že má sloužit menším českým zemědělcům, aby se dostali na trh. Je to ale nesmysl a snaha pomoci největším potravinářským podnikům na našem trhu. My máme úplně jiné představy o tom, jak by nám stát mohl pomoci. Navíc je to právně nepřípustné omezení volného trhu v rámci EU.

Určitě bychom tím také popudili partnery v zahraničí a oni by mohli zavést odvetná opatření třeba v jiném sektoru. Takový návrh je proti pravidlům trhu i proti zájmům spotřebitele, protože by se snížila nabídka a konkurence, čímž by byla ohrožena kvalita a mohla by naopak vzrůst i cena. Celý návrh je, mimochodem, pouze ukázkou toho, jak je stávající struktura zemědělské velkovýroby i velkopotravinářství špatně nastavená, když není schopná se prosadit na trhu a musí se řešit tak zoufalým návrhem.

V diskusích o potravinové soběstačnosti zaniká téma exportu českých zemědělských produktů. Jak je to s vývozem české zemědělské produkce? 

Od nás se vyváží spousta zemědělských produktů. Vyvážíme obilí, protože se u nás vyrobí mnohem víc, než se spotřebuje. Vyváží se hovězí maso, ale bohužel velká část jsou živá zvířata, která mají jen malou přidanou hodnotu. Zpátky se pak dovážejí zpracované výrobky, na kterých je nejvyšší marže. To ukazuje, že je něco nezdravého na státě českém jak z hlediska zemědělství, tak i z hlediska potravinářského průmyslu.

U nás máme zbytečně moc obrovských zpracovatelských podniků, které nejsou kapacitně naplněné. Přitom trh by potřeboval spíše víc lokálních zpracovatelů. Ve velkých podnicích pracují zaměstnanci, kteří mnohdy ani nejsou z Česka, natož aby byli z daného regionu. Jaký asi pak mají vztah k tomu, co produkují? Jsou tam jenom kvůli penězům. Místní farmář dává na své výrobky své jméno a jeho zájem je dlouhodobý a hluboký. Jeho by nikdo do kvality nemusel tlačit a nutit nějakými předpisy.

Letošní deštivější počasí trochu upozadilo téma sucho. Je nedostatek vody pročeské zemědělce velkým problémem. 

Sucho nás zasahuje v posledních letech stále víc. Podle vědeckých studií je sucho u nás zapříčiněno zhruba ze 70 procent měnícím se klimatem a rostoucí globální teplotou a z 30 procent lokálním hospodařením. Poměrně velkou část tedy mohou zemědělci ovlivnit a je v našem zájmu, abychom to ovlivňovali pozitivně.

Stát si to začíná uvědomovat a snaží se v tom zemědělce podporovat, jenže jeho opatření, respektive nové povinnosti, jsou komplikované, spojené se spoustou byrokracie a pak často málo účinné. Na začátku asi byla dobrá myšlenka, jenže úředními postupy a snahou o kontrolovatelnost a vymahatelnost vznikla oddělená jednotlivá řešení, která neumožňují synergické fungování, a mnohdy jdou naopak proti sobě. Zamýšlený efekt se ztrácí, a to je škoda.

Nejlepším lékem na sucho, nebo spíše obranou před ním, je dostatečně pestré hospodaření s velmi umírněným zasahováním do svobodného rozhodování zemědělců. Nějaká centrální opatření jsou určitě potřeba, ale když stát podpoří malé a střední podniky, tak je 80 procent problému vyřešeno, protože takové podniky ze své podstaty hospodaří pestře a s ohledem na krajinu.

Od devadesátých let se v českém zemědělství výrazně snížily stavy hospodářských zvířat a k další redukci živočišné výroby směřují různé iniciativy na omezování spotřeby masa. je zemědělství s minimem živočišné výroby podle vás udržitelné? 

Živočišná výroba do zemědělství neodmyslitelně patří. Bez ní to dělat nejde. Je součástí koloběhu, který začíná a končí půdou. Živiny, které rostlina půdě odebere, se přes zvířata zase vrátí zpátky. Díky tomu ve správně vyladěném zemědělství neexistuje žádný odpad. Živočišná výroba je v zemědělství nezastupitelná a ideální farma má rostlinnou i živočišnou výrobu.

Zároveň ale chápu postoje některých lidí, kteří vidí environmentální problémy, ale protože nemají žádné vazby na zemědělství a nerozumí mu, snaží se zastavit živočišnou výrobu. Živočišná výroba je v pořádku, ale neměla by být tak koncentrovaná. Dnes funguje řada zemědělských podniků, které chovají prasata, drůbež nebo krávy na mléko a nemají žádnou půdu. Musí mít smlouvu s někým, na jehož pole budou exkrementy vyvážet. A pak už je to odpad, protože pokud je koncentrovaný v jednom místě, působí problémy. Musí se buď vozit hodně daleko a vznikají emise z dopravy, nebo se vyveze jen po okolí a pak extrémně zatíží půdu, kterou zničí, což s sebou nese další nepříznivé důsledky.

Pokud se živočišná výroba rozprostře do území, neznamená pro kvalitu životního prostředí žádné velké riziko.

Jaký je váš názor na pěstování geneticky modifikovaných organismů? 

Já osobně jsem proti tomu. Myslím, že je to zasahování do věcí, které už nám nepřísluší. Za asociaci však musím říct, že se jedná o trend, který tu je a musíme s ním počítat. Je to způsob řešení problémů, s nimiž se zemědělství potýká – omezování spotřeby hnojiv a pesticidů, zvyšování výnosů při nepříznivých podmínkách, pěstování plodin odolnějších proti suchu… Na druhou stranu však panuje obava, že tím otvíráme něco, co ještě nevíme, jak se projeví. Ale je to realita a asi s ní musíme pracovat.

Zdroj: Statistikaamy.cz

https://www.statistikaamy.cz/2020/11/30/jaroslav-sebek-intenzifikace-zemedelstvi-regionum-nepomaha


Zdroj: ASZ, 6. 12. 2020





© Copyright AGRIS 2003 - Publikování a šíření obsahu agrárního WWW portálu AGRIS je možné (pokud není uvedeno jinak) pouze za podmínky uvedení zdroje v podobě www.agris.cz a data publikace v AGRISu.

Přímá adresa článku:
[http://www.agris.cz/detail.php?id=174169&iSub=518 Vytištěno dne: 25.01.2021 08:26