Většinu v zemědělství v Česku mají molochy na hliněných nohou, říká sedlák a lesník Pitek

Daniel Pitek je český soukromý zemědělec, sedlák a lesník, který prosazuje udržitelné hospodaření.

Daniel Pitek je český soukromý zemědělec, sedlák a lesník, který prosazuje udržitelné hospodaření. Zdroj: E15 Michaela Szkanderová

Pitek hospodaří na pozemcích kolem vrcholu Českého středohoří Milešovky.
Kromě zemědělství a lesnictví se Pitek věnuje také obnově soch v krajině.
Sedlák Pitek ukazuje na různé hospodaření na svých loukách, část ponechává kvůli biodiverzitě neposekanou.
Na pozemcích kolem Milešovky Pitek založil také několik sadů.
5
Fotogalerie

Sedlákovi zpod Milešovky Danielu Pitkovi se špatně určuje, kdy je a není v práci. Když vyjde z domu, je venku v práci a ta je jeho životním prostorem. „Nejsem z toho ale nějak vyčerpaný psychicky. Lidé jezdí do přírody si odpočinout, na dovolenou. Já mám dovolenou takhle vlastně každý den,“ říká Pitek, který je aktivní v nejrůznějších spolcích od ochrany krajiny až po myslivost.

Začínal jste podnikáním ve stavebnictví. Jak jste se dostal k hospodaření, sedláctví?

Původně jsem lesník, sloužil jsem v Českém Středohoří a po vojně jako hajný na Šumavě. Odtamtud jsem se přesunul do Prahy a po nějaké době do Mnichova. S kamarádem jsem začal pracovat se sádrokartonem a na půdních vestavbách. Kolem roku 1994 jsem se vrátil do Česka a s kamarádem jsme začali se sádrokartonem tady. V té době to tu tolik lidí neumělo, zaměstnávali jsme až 80 lidí, ale už to nebylo úplně udržitelné. Pak jsme zase firmu zredukovali a já věděl, že se chci vrátit do přírody, z firmy jsem nakonec v roce 2015 odešel. Začal jsem s prodejem dřeva, a když byla možnost pořídit výhodně pozemky u Milešovky, tak jsem je koupil. Mohl jsem začít naplňovat svůj sen, že budu sám hospodařit podle toho, jak si myslím, že se má.

Ty vedlejší podnikatelské aktivity vám zůstaly?

Podíl ve firmě na prodej stavebního dřeva stále mám, stejně jako firmu na výrobu a prodej palivového dřeva. Jinak hospodařím jako fyzická osoba a zabývám se hlavně zemědělstvím a lesnictvím. Obhospodařujeme zhruba 600 hektarů, z toho 500 hektarů je našich, zbytek si pronajímáme.

Tušíte, kolik jste do hospodářství investoval?

Nechci mluvit o penězích, aby to nevypadalo, že mám hospodaření jako nějakou milionářskou zábavu. Ano, uměl jsem a umím vydělat. Peníze se kolem mě točí, ale dělám to jako hospodářskou činnost, která mě živí. Mám firmu jako každou jinou. Měl jsem štěstí, že jsem koupil výhodně pozemky, o které nebyl zájem. Dnes by byla jejich cena násobně vyšší. Ale pro podnikání to nehraje velkou roli, protože potřebuji mít hlavně finanční prostředky.

Musíte být i ekonom.

Dělám to instinktivně, nepropočítávám něco s tabulkami. Ale musíte mít ekonomické cítění. Jedna věc je hodnota pozemků, druhá hodnota dobytka, pak budovy, do kterých jsme museli dost investovat, stroje a vybavení, ve kterých jsou desítky milionů. Kromě financování z menších úvěrů prakticky veškerý zisk vracíme do hospodaření.

Tím se dostáváme k tématu dotací v zemědělství. Sám je čerpáte, přitom nešetříte jejich kritikou.

Nemyslím si, že by dotace neměly být vůbec. Jsou to peníze daňových poplatníků z celé Evropské unie a Česka, kteří nám přispívají na hospodaření, a proto by měly být vypláceny ve veřejném zájmu. Problém je v tom, jak se ten zájem definuje, co představuje služba, kterou zemědělci poskytují společnosti. Veřejnou službou by měly být zdravé a cenově dostupné potraviny. To je produkt. A službou by mělo být, abychom v lesnictví a zemědělství nevyčerpávali při produkci nástroje, které máme, tedy lesy, krajinu a půdu.

A dál?

Na udržování produkční půdy a krajiny i pro budoucí generace jdou veřejné prostředky a zemědělec by měl toto plnit. Například jde o zadržování vody v krajině, čímž se nemá voda udržovat jen pro nějakého Pitka, ale pro všechny – pro studně, zvířata a lepší mikroklima okolí. Velká vyschlá pole tohle neplní, z nich se při dešti tak vyplaví náves. Další funkcí je pestrost krajiny a biodiverzita. Krajina je díky tomu příjemná i pro její navštěvování. Já na naše pozemky či sady rád chodím, na velké suché lány asi s rodinou nepůjdete.

Jsou tedy nyní dotace příliš dostupné a mají být podmíněny splněním více ekologických kritérií?

S tím souhlasím, protože největší podíl na dotacích mají takzvané SAPS – jednotné platby za plochu. Ty splňují i největší lány, kde vidíte větrnou a vodní erozi půdy, její degradaci. Takže největší díl dotací získají v podstatě všichni, i velké agrární podniky. Musí tam být jasná podmíněnost vztažená ke krajině a půdě. Není možné, aby někdo dostával veřejné prostředky a nevykonával veřejnou službu. Není možné, aby ročně šlo do zemědělství 30 miliard korun, a přitom se zhoršoval stav krajiny a půdy, snižovala se schopnost zadržovat vodu nebo odolávat přívalovým dešťům. Je potřeba, aby kdokoliv, kdo chce dotace, musel podmínky splnit, posílit mimoprodukční funkce.

Proč?

Ono to i s produkcí přímo souvisí. Když posílíte mimoprodukční funkce, zajistíte, že je produkce trvale udržitelná. A to je zase podstatné i kvůli často zmiňované potravinové soběstačnosti, spíše potravinové bezpečnosti Česka. Pokud totiž dojde k výpadkům globálního obchodu jako například nedávno při pandemii, měla by být krajina připravená na zajištění těch nedostatkových potravin. V současnosti způsob obdělávání velkých polí narušuje potravinovou bezpečnost. A právě za šetrný přístup by měli zemědělci získávat dotace.

Má současná česká vláda zájem na tom něco měnit?

Tím, že je Andrej Babiš u moci a má pořád výnosy z Agrofertu, byť oklikou, tak má samozřejmě zájem, aby ta firma měla co největší zisky. Nejde jen o něho. V zemědělství a lesnictví existuje vícero lobbistických, zájmových skupin, které udržují pravidla tak, jak potřebují. Přitom jde skutečně i o bezpečnost zásobování potravinami při nějakých krizích.

Takže 13 miliard, které dal například loni rezort zemědělství na boj se suchem, nestačí?

Nestačí, náklady budou daleko větší. Ale hlavně, nejde o výši financí, jde o účelnost jejich vynakládání. Nyní se s nimi účelně nezachází kvůli dostupnosti velkým podnikům. Je totiž důležité, jaké máme jejich rozložení. V Česku jsou to velké firmy a pak spíše rodinné farmy, které hospodaří udržitelným způsobem ze své podstaty. V tom se velmi lišíme například od Rakouska, které mělo loni daleko lepší ekonomické výsledky. Mají více malých a středních zemědělských firem, které reagují na situaci pružněji a jsou pak i konkurenceschopnější. U nás mají většinu molochy na hliněných nohou, které si musejí přizpůsobovat legislativu, protože by jinak v konkurenčním boji prohrávaly.

Problém je tedy hlavně v zákonech?

Vláda samozřejmě přizpůsobuje legislativu zájmovým skupinám, se kterými je spojená. Proto nechce zastropování dotací pro velké podniky, redistributivní platby, aby menší farmy dostávaly z veřejných peněz na hektar více než velké. Ve zmíněném Rakousku mají farmy průměrnou velikost pozemků okolo 20 hektarů, my máme průměrnou velikost zhruba 130 hektarů, čísla ovlivňují právě velké podniky. A ty udávají i složení produkce. V Česku máme zaměření hlavně na prvovýrobu, když pěstujeme velké množství obilí, kukuřice, řepky. Dobytek vyvážíme do sousedních zemí a výrobky z něj dovážíme. Stejně tak mléko a výrobky z něj a další. Prvovýrobce by se měl snažit prodávat výrobek s co největší přidanou hodnotou, to se děje právě na malých farmách. 

Vy to děláte také?

Právě připravujeme vlastní moštárnu a sušárnu, ve kterých bychom zpracovávali naše ovoce. Zvířata také bohužel prodáváme živá, ale zřízení jatek je v Česku tak složité, že jdeme jednodušší cestou, která je ale méně výdělečná. Směřujeme v budoucnu k tomu, abychom prodávali sami i maso.

Co by tedy pomohlo vůči vlivu velkých podniků?

Zastropování dotací. Protože by tím přišly o konkurenční výhodu a byla by motivace do zemědělství pustit více lidí. Když budou vědět, že za tu veřejnou službu, za udržování pestré krajiny, dostanou dobře zaplaceno. Pak nebudou mít třeba důvod pozemky pronajímat a začnou na nich sami hospodařit. To je myslím dobrá motivace. U dotací by byl ideální nějaký základní rámec. Třeba velikost dílů půdních ploch, kde pro letošní rok ministerstvo zemědělství stanovilo, že pole s jednou plodinou má mít maximálně 30 hektarů. Týká se to pozemků s erozně ohroženou půdou a byl proti tomu velký odpor. Od příštího roku to bude platit pro všechny pozemky. 

Zvládli by to všichni?

Je pravda, že 30 hektarů je pořád hodně, v Rakousku se hospodaří většinově na menších pozemcích. Dobré by bylo, kdyby ten, co by své pozemky pro jednu plodinu ještě zmenšil třeba na 10 či 20 hektarů, by dostal motivační příplatek. Tedy ten, kdo chce vykonávat lepší veřejnou službu, by dostal více zaplaceno. Zemědělec by si pak určil, jestli chce hospodařit intenzivněji a mít větší výnosy, nebo dobrovolně bude plnit lépe veřejnou službu. Obdobně to funguje v Polsku, kde dokonce stát odpouští za větší opatření některé odvody za zaměstnance a daně.

Mluvili jsme o potravinové soběstačnosti. Podporujete návrhy na povinný podíl českých potravin v obchodech?

Trh je globální, v rámci Evropské unie neexistují žádné bariéry. Země dostávají stejné sumy na dotacích, ale národní podpory jsou v různé výši. Bohatší země jako Francie nebo Německo dokážou doplácet zemědělcům větší peníze, takže mají určitou konkurenční výhodu. Na druhou stranu tam zase mají farmy větší náklady třeba na platy. Ale je to dané i tím, že tamní podniky jsou často menší, pružnější, a tudíž konkurenceschopnější. U nás převažují ty molochy, které mají s konkurencí problémy.

Třetí věcí jsou klimatické podmínky. V některých oblastech prostě stejnou plodinu nevypěstujete za takové ceny, jako tam, kde je klima příznivější. A také když se podíváme, komu by nejvíce povinné podíly potravin pomohly, tak to nebude zcela jistě zákazník. Okamžitě by se zúžila nabídka a došlo by logicky ke zdražování. Jediný, kdo by na tom vydělal, budou opět velké potravinářské a agrární společnosti. Nehledě na to, že se tím popře volný obchod Evropské unie, na něm je přeci založená. Takže je to nesmysl.

Mají velký vliv i obchodní řetězce, když na producenty tlačí kvůli cenám?

Určitě. Tlačí velice nepříjemně, až nesmyslně. Ale kdyby stát nepovolil výstavbu tolika supermarketů a řetězců, které ovládly trh, tak by takový problém nebyl. Jediné, co můžeme nyní udělat, je, že podpoříme lokální potraviny nebo jejich výrobu. Podpořit prvovýrobce, aby měli co nejjednodušší podmínky pro výrobu potravin. Když někdo chce zřídit malá jatka nebo třeba výrobnu sýrů, aby tam vznikla ta přidaná hodnota, je to v Česku mnohem složitější než v západní Evropě, ať už kvůli předpisům, nebo finančně. Jinou cestu ale nevidím. Největší výdělek mají malé farmy, které produkty prodávají ze dvora nebo na farmářských trzích. Je potřeba uvolnit pravidla a směřovat tam i dotace.

 

Jaký je podíl velkých podniků v zemědělství?

Velké podniky obhospodařují podle mých odhadů zhruba 70 procent výměry zemědělské půdy v Česku. U dobytka čísla nevím, každopádně v zemi vyprodukujeme u velkých i malých farem asi 130 procent spotřeby hovězího čili jsme schopni ji pokrýt a zbytek vyvézt.

V minulosti jste na pozemcích zakládal tůně a mokřady, funguje to?

Funguje, zlepšuje se tím mikroklima, ale samo o sobě to není řešení. Se suchem a dopady klimatických změn se lze vyrovnat jen pestře strukturovanou krajinou, která je nejlépe schopná ty dopady zmírňovat. Přidat k tomu střídání plodin a druhovou pestrost, udržování luk a sadů, obnovování remízků a výsadbu solitérních stromů. To všechno pomáhá.

Pomohlo by zrušení části odvodňovacích systémů z dob minulých?

Určitě, nějakých 25 procent meliorací je úplně zbytečných. Ty socialistické, nejhloupější, byly i na našich loukách v místech, která jsou ve srážkovém stínu Krušných hor, takže měly přesně opačný efekt, než bychom potřebovali. Meliorace mohou vodu i přivádět, ale část z nich prostě funguje úplně opačně.

Daniel Pitek (53)

Původně lesník, úspěšně podnikal ve stavebnictví. Vrátil se k oboru a stal se z něj soukromý zemědělec. Usadil se v Českém Středohoří pod Milešovkou, kde hospodaří na 600 hektarech pozemků. S rodinou se věnuje hlavně chovu dobytka, zpracování dřeva, sadařství, ale i obnovování krajinných prvků. Prosazuje udržitelné zemědělství a pestrou krajinu. Aktivně se zapojuje do diskuzí o zemědělství, ochraně krajiny a řešení sucha. Působí v Asociaci soukromého zemědělství ČR a Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR. V roce 2016 obdržel cenu Josefa Vavrouška za mimořádný přínos. V říjnových volbách kandiduje na Lounsku jako nestraník do Senátu.