Agris.cz - agrární portál

Šéf Agrární komory: České potraviny v řetězcích musejí chtít i samotní zákazníci

10. 8. 2020 | Denik.cz

Na polích po celém Česku jsou právě nyní v plném proudu žně. Jen nedlouho před nimi si letos Agrární komora zvolila do svého čela nového prezidenta Jana Doležala. V rozhovoru pro Deník představil výzvy, které před českými zemědělci stojí, a také to, jak se chtějí přizpůsobit klimatickým změnám. Došlo i na potravinovou soběstačnost a podíl českých potravin na pultech.  

Žně začaly jen pár týdnů po vašem zvolení do nové funkce. Jak to zatím vypadá?

Žně se letos oproti loňskému roku trošku opozdily, v souvislosti s klimatickou změnou jsme byli v posledních letech zvyklí, že se začínalo i končilo dříve. Nyní se částečně vracíme k normálu, to znamená, že hlavní část sklizně připadá někam na přelom července a srpna.

Bohužel máme oblasti, které měly oproti loňsku výrazně více srážek, takže tam byly „mokré“ žně, a zemědělci se potýkali s tím, že museli sklízet něco, co potom budou ještě muset dosoušet. Pro některé z nich to může být problém, protože ne všichni jsou vybaveni takzvanou posklizňovou linkou, což znamená další náklady, respektive srážky pro obilí dodané do výkupu.

Čekáte dobrou úrodu?

Čísla zatím ukazují, že bude na úrovni průměru. Budou vyšší výnosy, protože nám významně pomohlo, že se naplnilo pořekadlo „studený máj, v stodole ráj“. Pomohlo i to, že v červnu i červenci bylo více srážek a méně tropických dnů, zrno tak jako v minulých letech nezasychalo. Lokálně to samozřejmě stejně jako loni může být kvůli srážkovému stínu velice špatné. Nejhorší je pak kombinace sucha a škůdců. U obilovin jsou na většině území letos výnosy lepší, ale zase máme menší plochy oseté pšenicí.

Nejenom o žních je velkým tématem soběstačnost v zemědělských komoditách. Jak jsme na tom nyní?

Třeba v obilovinách jsme přebytkoví. Sklízí se tady kolem sedmi až osmi milionů tun s tím, že tři až čtyři miliony ročně se musí vyvézt. Horší je to u takzvaných citlivých komodit, třeba u brambor. U nich hodně záleží na vývoji počasí. Letos byly na mnoha místech porosty brambor více zamokřené, a proto se musely hodně ošetřovat proti plísním, aby bylo možné sklidit produkci kvalitní a bezpečnou pro spotřebitele.

Vypadá to, že zemědělci nemají počasí rádi. Stěžují si, ať je vedro nebo prší…

Ideální je, když zaprší v květnu, a potom před žněmi přestane pršet. Jestliže se hovoří o zákazu desikace, tedy předsklizňového sušení pole různými desikanty, tedy glyfosáty, tak to už neděláme, a proto jsme více závislí na tom, aby nám do žní nepršelo.

Takže když je deště moc a přijde v nepravou chvíli, tak je ještě větší problém, než dříve. To všechno s sebou přináší klimatická změna, kterou řešíme v posledních pěti, deseti letech. Navíc se obecně zvyšuje teplota, což zvyšuje také odpar, a k tomu naopak přicházejí přívalové deště, které jsou pro nás nebezpečné, i z hlediska eroze. Déšť i pěkné počasí prostě musí přijít v pravý čas.

Bez chemických látek se neobejdete?

Nový Evropský parlament i Evropská komise kladou větší důraz na ekologická témata. Máme tady Zelenou dohodu pro Evropu. Kvůli koronaviru se sice spousta věcí rozjela až teď od poloviny roku, ale co se týká legislativy, je tam velký tlak na to, aby zemědělství bylo šetrnější k životnímu prostředí a aby se přizpůsobilo trendu nízké uhlíkové stopy.

To znamená vyšší náklady a nižší výnosy. To je pro nás samozřejmě problém, protože máme dlouhodobě klesající výkupní ceny, které kopírují světové trendy. V posledních letech nás drželo nad vodou, že jsme byli schopni pomoci si šlechtitelsky třeba u produkce mléka, nebo k vyšším výnosům obilovin, brambor i třeba cukrové řepy. To nám kompenzovalo stagnaci cen.

A v budoucnu?

Pokud přijde Evropská unie s tím, že nebudeme moci používat některé přípravky na ochranu rostlin, nebudeme schopni tu produkci zajistit. Jednoduše když si vezmu právě třeba brambory, tak zaprší-li nám v nevhodnou dobu, tak velkou část produkce bez ochrany rostlin obětujeme plísním. Prostě se to neurodí, ale shnije.

Vraťme se od chemie ještě zpět k soběstačnosti čeho máme dost, a čeho málo?

To samé, co platí o obilovinách, platí i o olejninách nejen o řepce, ale i o máku. Jsme jeho vývozcem, zejména v posledních letech se začíná hodně objevovat.

Většinou jsme soběstační v tom, co umíme dobře pěstovat, co nám vyroste i při nepřízni počasí a o čem víme, že to taky prodáme. Ze živočišných komodit jsme soběstační v mléce, protože jsme udělali velký pokrok ve šlechtění. Řečeno jednoduše, krávy dobře dojí, a jsme schopni mléko dělat efektivně a taky ho dobře prodat, třeba i do Německa.

A masná produkce?

I díky dotační politice státu se daří produkce hovězího masa. Soběstační jsme ale i proto, že zatímco v roce 1989 se konzumovalo 21 kilogramů hovězího masa na osobu, tak dneska to je jen někde mezi sedmi a devíti kily. Stalo se z toho relativně luxusní zboží a většina českých spotřebitelů se orientuje na levnější kousky masa, kdežto celá živá zvířata nebo dražší sortiment jako svíčková jde na export.

Když to jde u hovězího, proč se nám nedaří ve vepřovém?

V něm jsme soběstační jen ze 40 procent. Dneska je třeba obrovský problém postavit nový vepřín. Nejen sehnat všechna povolení, ale hlavně přesvědčit obyvatele z okolí, aby se nebáli zápachu. Přitom dneska již máme nové technologie, různé pračky vzduchu, které jej jsou schopny eliminovat. Ale lidé si už venkov představují jen jako místo k odpočinku, nikdo nechce, aby jim přes něj přejížděly traktory, a už dvojnásob každému vadí riziko, že ucítí nějaký nepříjemný odér.

Bude to ale zřejmě i otázka ceny. Mýlím se?

Dovolit si to mohou jen ti zemědělci, kteří mají více různých činností. Pokud třeba pěstují řepku, obiloviny nebo brambory, tak si mohou dovolit i živočišnou výrobu, ale dávají stejně přednost mléku. U prasat je to náročnější, protože dlouhodobě byla pod nákladovou cenou a zemědělským podnikům se to prostě nevyplatilo. Ceny tady určuje trh a ten evropský je jednotný, dováží a vyváží se přes hranice, a ceny jsou velmi nízko, takže malí zemědělci mají problém tomu konkurovat.

A ti větší?

Dneska se dá říci, že tady výrobu prasat drží spíše podniky střední a větší. Některé přitom na nich vydělají jenom jeden rok z deseti, některé vůbec. Pro menší to je problém, protože když budou pár let jen prodělávat, tak to nakonec zavřou, protože se zisku nedočkali. I ty větší ale mají problém si před akcionáři obhájit něco, co dlouhodobě nepřináší zisk.

Je podle vás nějaká cesta, aby se na vepřové opět kladl větší důraz?

Mohlo by pomoci, kdyby se české vepřové preferovalo na pultech obchodů. Už se mi totiž stalo, že jsem v obchodě hledal české vepřové maso, ale vůbec žádné jsem tam nenašel. Soběstačnosti by asi nejvíc pomohlo, kdyby se změnila obchodní politika řetězců ve prospěch českého zboží. Ale je to i na nás, aby se spotřebitel dozvěděl, proč má vlastně kupovat zrovna české zboží, a na řetězce zatlačil, aby ho také nabízely. Zemědělci by totiž ze všeho nejvíc potřebovali stabilnější odbyt.

Obchodníci tedy stále preferují dovoz ze zahraničí?

Řetězce se jako podnikatelské subjekty primárně orientují na to nejlevnější když nakoupí máslo za dvacet korun z Belgie a prodají za padesát, tak mohou být šťastné. V Belgii ho mají zemědělci dotované, ale nám se o něčem takovém může jenom snít. Naše ho bude stát pětadvacet, takže pokud chce mít stejnou obchodní přirážku, bude ho muset prodávat o těch pět korun dráž. A zákazník si spíš koupí to belgické, protože je o těch pět korun levnější.

Nenakupuje se ale přece jenom v řetězcích…

To sice ne, ale je potřeba si uvědomit, že řetězce tady mají téměř 90 procent trhu. Je pravda, že koronavirus pomohl iniciativám on-line nákupů. Využívá je mnohem víc lidí a některé z nich speciálně vyhledávají české farmáře. To je dobrá cesta, protože když v kamenném obchodě spotřebitel české zboží nenajde, tak si ho prostě nekoupí, zatímco on-line obchody se na české věci často orientují, protože je to pro ně alternativa. Také prodej ze dvora dává pro spoustu menších zemědělců smysl.

Ti větší to zčásti dělají taky, ale pořád většina obyvatel je zvyklých jezdit do řetězců a udělat si v nich velký nákup. Mentalita se mění, ale kupní síla u nás je pořád nižší než v zahraničí. A i když někde šly platy v posledních letech výrazně nahoru, lidi si stále radši nechávají peníze na hezkou dovolenou nebo auto, ale potraviny kupují co nejlevnější.

Nicméně ani ten, kdo si zajde na farmářský trh a připlatí si, nemá jistotu, že to předtím prodávající nekoupil někde v supermarketu.

Některé farmářské trhy nejsou stoprocentně farmářské, to je potřeba si říct, a může se stát, že jde o přeprodej z nějakého řetězce. Naše okresní a krajské pobočky pořádají různé jarmarky a farmářské trhy, a jsem přesvědčen, že můžeme garantovat, že to je od našich členů, že je to skutečně farmářské.

Ale to je na náměstích v menších městech. Nebavíme se o náplavce u Vltavy, protože Praha je v tomhle specifická. Jednak je v ní největší procento lidí, kteří jsou si schopni za potraviny opravdu připlatit, a jednak je tady největší procento lidí, kteří to vědí, a samozřejmě to někdy i zneužívají.

Co byste tedy spotřebiteli doporučil?

Pokud by chtěl zaručenou kvalitu od farmářů, tak se může orientovat na on-line prodejny. To už dnes funguje, naproti tomu jdou i některé řetězce, které naše členy přímo kontaktují a dělají si regionální okénka, pultíky a chovají se vůči dodavatelům slušně.

Funguje i prodej ze dvora přímo od našich členů, ale většina lidí je dnes mentálně nastavena na to, aby si spíš zašli do supermarketu, než aby kvůli bramborám zajeli rovnou k panu Novákovi a pro zelí vedle k panu Dvořákovi.

Jak se v poslední době mění zemědělství a jak moderní zemědělství za pár let bude vypadat?

Jednou z cest jsou nové metody šlechtění, v nich vidíme velký potenciál. Dříve se tady diskutovalo o geneticky modifikovaných organismech, nicméně už víme, že většina obyvatel s tím má problém. Nové metody šlechtění mohou fungovat třeba tak, že někdo rozluští genom pšenice a řekne: tenhle gen je spojený s odolností vůči suchu. My jej potom můžeme v té konkrétní variantě pšenice zesílit, aby opravdu byla odolnější vůči suchu a teplotnímu stresu. To je jedna z možností a dá se to udělat mnohem rychleji než starými metodami.

A co nové technologie?

Druhou cestou je takzvaná chytrá krajina, chytré zemědělství. Máme tady drony, satelity, což naši předci neměli, a také různé společnosti, které se zabývají analýzou konkrétních polí. Řeknou vám, co přesně na kterých místech potřebuje půda přidat, aby výnos byl vyrovnaný. Máme zkušenost, že na části pozemku je výnos čtyři tuny z hektaru, na jiné šest, a opravdu lze zajistit, aby těch šest tun tam bylo všude. Tohle by mohla být cesta, a samozřejmě nesmíme zapomenout na moderní závlahy a systémy zadržování vody v krajině, o jejich využití se budeme snažit.

Budou na to mít sedláci dost peněz?

Má-li být cestou precizní zemědělství, potřebujeme větší propojení s akademickou sférou i privátními společnostmi, které by byly schopny nakoupit drony, udělat analýzu a nabídnout to všechno zemědělcům v balíčku se službami.

Protože když si bude každý zemědělec sám kupovat chytrou sečku, chytrý traktor, chytrý kombajn, ty velké zemědělské podniky mohou, ale menší s tím budou mít velký problém, takže to nebudou schopné utáhnout. Ale dokážu si představit, že zemědělský podnik si zaplatí analytiky, kteří mu to pole zmapují a řeknou, kde by na něm měl víc orat, kam dát víc organické hmoty, kde třeba vápnit nebo kam dát hnojiva zajišťující vyšší kyselost.

Jak je to ale s obecným zájmem o zemědělství? Oboru se přece trvale nedostává lidí…

Věnovat se celý život zemědělství, to není jen tak. Naše dědy uživilo deset hektarů, naše otce padesát, ale nás třeba už neuživí ani sto, protože náklady jsou čím dál tím vyšší a výkupní ceny pořád stejné a hlavně malí zemědělci na to dost narážejí.

Navíc vzhledem ke klimatické změně je to všechno nejisté, může přijít rok, kdy se neurodí, a lidé se mohou bát, co budou v takovém případě dělat. Ale i tady mohou hrát svou roli moderní technologie, které jsou pro mladou generaci atraktivní. Tohle je práce s něčím hmatatelným, což pro mnoho lidí může mít svou hodnotu.

Výsledek je sice hmatatelný, ale přesto zde lidé chybějí…

Bohužel je pravda, že se děti na zemědělské obory příliš nehlásí. Zemědělství je vnímáno jako neperspektivní, i když já si myslím, že je to naopak vůbec nejperspektivnější obor. Vždyť lidí bude na světě čím dál tím více a jíst budou muset, to je velká jistota. Takové automobilky mohou mít své výkyvy a pády, ale zemědělství musí vyrábět pořád.

Autor: Jiří Janda

Zdroj: Denik.cz, 10. 8. 2020





© Copyright AGRIS 2003 - Publikování a šíření obsahu agrárního WWW portálu AGRIS je možné (pokud není uvedeno jinak) pouze za podmínky uvedení zdroje v podobě www.agris.cz a data publikace v AGRISu.

Přímá adresa článku:
[http://www.agris.cz/detail.php?id=174169&iSub=518 Vytištěno dne: 28.03.2024 17:42