Zákonem o JZD začala násilná kolektivizace venkova

Když v březnu 1948 přijalo Ústavodárné Národní shromáždění Československa několik zemědělských zákonů, byla v podstatě zahájena kolektivizace zemědělství. Ta záhy přerostla v násilnou akci komunistické moci, která od základů proměnila hospodaření na vesnici a postihla statisíce lidí. Někdy se uvádí, že násilná kolektivizace venkova začala schválením zákona o jednotných zemědělských družstvech (JZD), který poslanci přijali před 70 lety, 23. února 1949.

Sedlákům byla v atmosféře politického zastrašování zabavována a vyvlastňována půda, zvířata, strojový park i nemovitý majetek. Mnozí z nich přišli o všechno včetně svobody. Částečnou nápravu majetkových křivd přinesly až polistopadové restituce, mnoho bezpráví však zůstalo dodnes neodčiněno. Dopady morálních i materiálních škod, ztráty vztahu k půdě a celkového rozvratu venkova jsou patrné na české vesnici dodnes.

Zákony z března 1948, především ten o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), přitom původně většina zemědělců vítala. Do rukou bezzemků, malorolníků a státu se dostaly více než čtyři miliony hektarů zemědělské půdy. Nastupující komunistická garnitura tak získala uznání a podporu části drobných a středních zemědělců, kterým se zamlouvala i likvidace statkářů a církevního vlastnictví půdy.

Ideu kolektivizace okoukali českoslovenští komunisté u svých soudruhů v Sovětském svazu, kde ji, i se všemi tragickými následky včetně vraždění a hladomorů, provedli převážně v letech 1928 až 1937. Také v Československu dostala záhy, kvůli snaze zlomit odpor sedláků, svoji násilnou formu.

První rok po vyhlášení zákona o JZD probíhalo združstevňování zvolna, přestože již 1. dubna vyjeli mezi zemědělce propagandisté, kteří přesvědčovali sedláky ke vstupu do družstev. Dobrovolně do nich vstupovali převážně jen nemajetní bezzemci a drobní domkáři. V roce 1949 existovala jen necelá třicítka jednotných zemědělských družstev na 7000 hektarech polností.

S nezájmem sedláků se komunistické orgány rozhodly bojovat po svém - nevybíravým nátlakem. Na konci nejvýraznější kolektivizační etapy v roce 1953 již existovalo přes 6500 JZD spravujících více než dva miliony hektarů zemědělské půdy. Totalitní moc používala k náboru sedláků celou řadu donucovacích prostředků. Soukromě hospodařícím rolníkům stát například předepisoval vysoké povinné dodávky obilí, masa a dalších produktů. Za jejich nesplnění jim hrozily zabavení zásob, nucené výmlaty, peněžité tresty i vězení. Největším vlastníkům režim půdu zkonfiskoval a vystěhoval je do pohraničí, kde museli pracovat jako dělníci na státních statcích. Zlomit odpor sedláků se režim snažil i provokacemi Státní bezpečnosti a následnými zinscenovanými procesy, jejichž výsledkem byly mnohaleté tresty nucených prací i tresty smrti.

Násilná etapa kolektivizace skončila v roce 1953, zřejmě po zásahu Moskvy. Poté, co prezident Antonín Zápotocký v létě 1953 násilnou kolektivizaci kritizoval, družstva hromadně opustilo na 70.000 rolníků. Tento odliv zastavila až druhá etapa z let 1955 až 1958, ve které komunisté kromě nátlakových metod přišli i se snahou skutečně zlepšit situaci družstevníků. Na konci druhé etapy existovala družstva ve více než 80 procentech obcí a hospodařila na 84 procentech celkové výměry zemědělské půdy.