Brečím, tedy jsem

Pokud je něco charakteristického na dosavadním přístupu tuzemských médií a většiny politiků k ruskému embargu na dovoz zemědělských surovin a potravin z EU, a tedy i z ČR, pak to není snaha hledat rozumná náhradní řešení, ale naopak na předpokládaném poklesu odbytu příslušných výrobků vydělat na úkor dalších poškozených subjektů a podnikatelů. A navíc si při tom přihřát svou politickou polívčičku, a to napříč všemi politickými stranami.

V nekonečně mnoha verzích se přitom každodenně opakují zhruba tři teze. Podle první z nich bude tuzemský trh zaplaven přebytky z EU, které byly původně určeny pro ruský trh. Druhá praví, že je třeba co nejrychleji hledat pro odbyt našich potravin jiné než stávající trhy. Třetí skupinu informací, jimiž je bombardována spotřebitelská veřejnost, jsou veřejné nářky osob a firem poukazující na vlastní ztráty z obchodní evropsko-ruské války. Zejména pro tuto skupinu vyjádření přitom platí titulek tohoto článku, což je – pro filosofy – parafráze původního sloganu „myslím, tedy jsem“. Škoda ale, že se nedržíme originálu. Žádná z výše uvedených tezí totiž neplatí – respektive žádná z nich neplatí tak absolutně, jak je prezentována. Což ovšem není ani náhodou pro naše zemědělství a potravinářství pozitivní.

Například takové zaplavení českého trhu přebytky z EU, je-li každodenně opakováno bez dodatku, že takový vývoj je možný předpokládat jen u menší části dočasně nahromaděné evropské nadprodukce, působí na cenotvorbu podstatně více jako psychologický impuls, než jako impuls ekonomický. Jinými slovy, eskalace těchto postojů v praxi zřejmě sníží spotřebitelské ceny více, než by se reálně stalo bez těchto vyjádření. Je tohle opravdu to, co naši zemědělci a potravináři potřebují? Alespoň částečně doprovodným důsledkem tohoto přístupu, který lze také interpretovat jako obraz EU, která je nepřítelem našich podnikatelů, je pak také snižování potenciálu budoucího obchodu s EU, která je v současné době v oblasti potravin a zemědělských surovin zásadním a nenahraditelným obchodním partnerem ČR. Pokud bychom uvedený postoj obrátili a vžili se do pozice možných obchodních partnerů na straně zemí EU, kteří nepochybně vnímají, že je naše firmy považují za v zásadě nekalou konkurenci, jak bychom asi vnímali důvěryhodnost nás samotných pro případný budoucí byznys? Pro ČR prostě není jiné cesty, než držet basu s EU, ledaže bychom z EU vystoupili, a je proto ekonomickým, obchodním i politickým nesmyslem hledat v EU viníka vlastních ztrát, které svými sankcemi primárně zavinila ruská strana.

Stejně tak je ale nesmysl okamžitě vyklízet ruský trh, který je na rozdíl od řady jiných teritorií pro odbyt naší produkce skutečně perspektivní, především ze dvou důvodů – díky celé řadě osobních a firemních kontaktů vytvořených v minulosti, a to i té nedávné, a zejména – což se moc nezdůrazňuje – podstatně nižší konkurenceschopnosti Ruska oproti našim produktům, ale i technologiím a znalostem. Dočasné sankce by tak neměly vyústit v překotné, drahé a rizikové „hledání nových trhů“, jak to spasitelé lidstva nabízejí. Naopak, proti „perspektivním trhům“ typu Čína nebo jižní Amerika se bude podle všeho díky růstu tamní efektivity produkce naše země spíše bránit, než abychom tam, až na výjimky, umisťovali své výrobky.

Stejně jako ve všech „kauzách“ určují i v této postoj veřejnosti média. Díky tomu si většina lidí v této zemi myslí, že problém má jen Madeta nebo Hamé, jejichž představitelé dostali prostor pro své veřejná vyjádření, a bohužel nikdo z nich se nedokázal povznést nad vlastní partikulární zájmy konstatováním, že oni nejsou jediní. To značně deformuje nejen vnímání spotřebitelů, ale zakládá i riziko nespravedlivého hodnocení dopadů na další tuzemské potravinářské či zemědělské firmy. Kdo dnes ví, kolik úsilí třeba vyvinuli naši výrobci uzenin a masných produktů, aby se díky speciálním podmínkám ruských veterinářů na ruský trh dostali? Novináři ani veřejnost ne, což může například znamenat, že v kýžených kompenzacích „ostrouhají mrkvičku“.

Na neschopnost Čechů držet při sobě, nejen v rámci EU (ta ještě nebyla), nejen v rámci ČR (ta taky ne), ale i v rodině poukázal ve fiktivní pověsti o Svatoplukových synech už Alois Jirásek. Jak je opakovaně vidět, zas tak velká fikce to nebyla, pověst naopak získala další rozměr v podobě přístupu „brečím, tedy jsem“ (a tedy získám více peněz). Zejména „nebrečící“ by se měli vážně zamyslet, na čí úkor….

Petr Havel