Středoasijské republiky bohaté na ropu bojují o vodu

Sovětský svaz je pryč, ledovce se zmenšují a ve vyprahlých středoasijských republikách bojují o vodu. Většina vody steče během horkých letních měsíců z ledovců na vrcholcích Pamíru a Ťan-Šanu, z území, která patří Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Po proudu leží jejich bývalí žízniví sovětští "bratři" Turkmenistán, Uzbekistán a Kazachstán. "Neřekl bych, že všechno je nyní tak špatné. Avšak ledovce v severním Ťan-Šanu se zmenšily o 30 procent od roku 1957 a v roce 2005 budou poloviční," řekl poradce kyrgyzského prezidenta Asylbek Ajdaralijev na mezinárodní konferenci o vodě pořádané minulý měsíc v tádžickém hlavním městě Dušanbe. "Populace bude růst, řeky budou vysychat, oseté oblasti se budou snižovat - toto je důvod konfliktů o vodu." Před tím, než se před deseti lety začal Sovětský svaz rozpadat, se s vodou v pěti republikách hospodařilo centrálně, s přesností hodinových ručiček, aby se zásobil region s 50 miliony lidí. Sovětští inženýři postavili ohromné elektrárny v kyrgyzských a tádžických horách, které jsou zdrojovou oblastí dvou hlavních místních řek - Syrdarji a Amudarji. Tádžická vodní elektrárna Nurek s druhou největší vodní nádrží na světě kontroluje asi 40 procent průtoku Amudarji. Každé léto Moskva nařizovala Kyrgyzstánu a Tádžikistánu na horním toku řeky, aby upustily vodu sousedům ležícím pod nimi na zavlažování širokých pásů ovocných sadů, bavlníkových plantáží a rýžových polí. Poté, co se Sovětský svaz rozpadl v roce 1991, Moskva přestala dávat rozkazy, energetický systém se zhroutil a zemědělská půda se změnila v solnou poušť. V zimě si drží tyto dvě republiky vodu ve svých horských nádržích a vyrábějí levnou energii z uhlí, ropy a zemního plynu zasílaného jim jejich sousedy na oplátku za drahocenné letní dodávky vody. "Izrael a Jordánsko s asi 11 miliony obyvateli využívají tři miliardy krychlových metrů vody. Amudarja a Syrdarja dávají 110 miliard krychlových vody ročně a není to dostatečné! To je nesmysl! rozčílil se na konferenci místopředseda kyrgyzské vlády Bazarbaj Mambetov. Podle odhadů je asi 50 procent vody v suchých oblastech promrháno a potenciální konflikty ohledně vody jsou proto v napjaté Střední Asii nabíledni. Uzbekistán zastavil v zimních měsících dodávky zemního plynu sousednímu Kyrgyzstánu, když platby za ně přicházely pozdě. Kyrgyzstán a Tádžikistán, jejichž hospodářství bojující s chudobou si nemohou v zimě dovolit palivo na výrobu jejich vlastní elektrické energie, proto nyní zapínají své vodní elektrárny a často zaplavují rozzuřené sousedy ležící na dolních tocích. "Zaplavili jste naše pastviny a vesnice a zničili naše silnice," vznesl na konferenci obvinění na kyrgyzskou delegaci předseda uzbeckého výboru na ochranu přírody Chalilla Širimbetov. Uzbekistán se též obává toho, že ekonomicky lehkomyslnější Afghánistán bude využívat více vody z Amudarji ležící na jejich společné hranici. A turkmenský prezident Saparmurat Nijazov chce vytvořit v Karakumské poušti jezero, aby tak zvěčnil svou vládu. Turkmenistán říká, že "jezero Zlatého století" bude zaplněno vodou ze zavodňování. Uzbekistán předpokládá, že to odebere další vodu Amudarje. S nedostatkem vody je spojený též smutný osud Aralského jezera ležícího mezi Kazachstánem a Uzbekistánem, které dříve bylo čtvrtým největším na světě. Nyní má polovinu svojí předchozí velikosti a stále se zmenšuje v důsledku odvádění vody z dvou hlavních řek, které jezero zásobovaly za sovětských časů, kvůli splnění vysokých nároků na úrodu bavlny v regionu. Tato oblast se stala jednou z nejzavlažovanějších na světě a z rybářských vesnic podél jezera se staly města duchů stojící u vyschlého dna. Odborníci odhadují, že 75 milionů tun toxické směsi mořské soli a hnojiv zůstává každoročně na dně vyschlého Aralského jezera.